Paranoid Park

Po fantastickom Elephantovi a skoro rovnako skvelých Posledných dňoch je to Van Santov obrovský prepad. Kým tie dva filmy napriek svojej "vyprázdnenosti" a nezaujatému rozprávaniu dokázali človeka odrovnať, Paranoid Park už je len kŕčovité opakovanie štylistických prvkov Elephanta (podobná rozprávacia štruktúra, doslova kopírované zábery - dlhé prechádzky chodbou a pod.) a jeden veľký manier (načo toľko rozostrených obrazov?!). Pozitívom je celkom dobrý soundtrack (i keď ani tam nechápem, prečo musí byť taký veľmi rôznorodý.. máme tu všetko od Beethovena až po hip-hop) a príjemne "odmeraný" výkon hlavného hrdinu. 5/10 (07.12.2007)

Teď napíšu komentář, který je spíš určen spolukolegům z FAV, kteří se na tento film (stejně jako já) nedívali za účelem vlastního pobavení, ale takřka z donucení (seminární práce). Kdybych si na Paranoid Park vyrazila jen tak do kina, dala bych mu za 2* (no, možná 3*). Protože jsem ale film sledovala s cílem nalezení dominanty a vysledování, jak dominanta ovlivňuje ostatní prvky formy, uvědomila jsem si vnitřní fungování filmu a musela jsem hodnotit mnohem lépe. Proto chápu ta rozporuplná hodnocení.... (08.01.2009)

Paranoid Park je zejména místy hodně nepřehledný a matoucí a někdy mi chvíli trvalo, než jsem se správně zorientoval (pokud to vůbec šlo). Námět je zajímavý a poutavý a vypráví nelehký příběh ze života jednoho teenagera, který není prvním ani posledním z celé řady. Některé scény byly opravdu pěkně vizuálně vyřešené, ale suma sumárum mě tento film nezasáhl tolik, abych o něm mohl déle přemýšlet. Zkrátka potenciál zde byl, ale zůstal kdesi nevyužitý. (04.02.2012)

Tvorbu Guse Van Santa netrpělivě sleduji. Jeho tvorba se vzpouzí klasickým mainstreamovým konvencím a pohybuje se na hranicích mezi vyprávěním a pouhými "náladovými obrazy". S jeho Paranoid Parkem je to však těžké. Je až moc jednoduchý a přímočarý. To by nevadilo, kdyby nechal naraci narací a soustředil se pouze na obrazy a jejich vnímání skrze chlapcovu postavu. Jenže Van Sant se zde rozhodl převážit na stranu vyprávění a zjišťuje, že je na to krátký. Postavy jsou schematické, neprokreslené, okolnosti nevysvětlené...a přesto mám neustále pocit, jek se snaží divákovi něco mermomocí sdělit. Příjemným bylo, když se občas vrátil na cestu vyprázdněné narace a nechal pouze plynout čas, nehledě na příběh. V těch momentech má navrch, bohužel ve filmu to neustále kolísá a při popisování příběhu malého skejťáka působí jeho počínání velmi bezradně... Jako by po několika letech, kdy experimentuje s narací docela zapomněl jak na klasický film. (27.04.2008)

Chápu, co se básník snažil říct. Mělo to být nahlédnutí do otřesené mysli vyrovnávající se s tragédii, kterou si ani nechce/neumí připustit, a obávající se následků. Opakované záběry na skejtující mládež mají být jakože myšlenkový útěk z reality, daydreaming o světě, kde se nic špatného nestalo. Ty tupý dialogy o ničem jsou tak taky udělaný schválně, protože opět víme, že za tou pěnou dní je mladej kluk v mentálním šoku. A do toho chudák ještě dospívá, rozvádějí se mu rodiče a zažívá první lásku. A to všechno má být jakože v kontrastu s tím, jak pod povrchem zcela implicitně bublá ten vnitřní rozkol a trauma... Bohužel se mi podařila interpretace, ale naladit se na to emočně naopak vůbec ne. Nevím proč, nápad to byl dobrej, ale prostě to šlo mimo. Takže pro mě osobně ve výsledku jenom mix otravné hudby a natahovaných dutých scén, kterej oproti všem očekáváním silně nudil i na 85 minutách. Sorry Gusi, třeba příště. (15.07.2020)