Antikrist

44. MFF KV .. Scénář: Lars von Trier .. Dva výborní herci a Larsovo očistné depresivní divadlo o třech dějstvích, krvácejících orgánech, mluvících zvířatech, šumícím lese. ___ Lars si opět nebere ohledy. Jenže tentokrát tak maximálně na neznalého diváka, kterého pár lekaček a řezání do údů či pohlavních orgánů dokáže ještě rozhodit. Podmanivý byl prolog, jenž je excelentně nasnímaný a ohudebněný. Zbylá dějství jsou pak studií rozkladu osobnosti a prací s bolestí nad těžkou ztrátou. Epilog pak nastiňuje o čem, že měl Antikrist původně a spíše být. Forma intimního manželského dramatu s hororovým vyústěním i jeho obvyklými žánrovými efekty a nejasnostmi mne ze sedačky nezvedá. (09.07.2009)

Těžké těžké, Larsi. Mám tě rád, často tě chápu, často tě chápat nechci a chci jen cítit, co říkáš obrazy, ale tentokrát... Kdyby si natočil krátký film ve formě epilogu, byl bych šťastný a zase bych tě pár let uctíval. Bohužel tys to natahoval jako gumového hada, který se po půl hodině stál sám sebe opakující ódou na deprese, noční můry, pohled na chápaní ženy mužem i na své obavy. To vše je skvělé, vizuálně krásné a chvílemi opravdu silné. Ve třetí části však upadáš do vod, z kterých ses nedokázal už do konce filmu dostatečně zvednout a ukázat mi důvod, proč neobdivovat jen tu první část... a tak to asi i zůstane. Přitom to mohlo být tak silné a působivé, ale zůstane to pouze autorské a osobní. A ti dva vynikající herci, jsou už jen ozdobou na vánočním stromě z loňských Vánoc. Nemůžu se ještě zbavit dojmu, že žena, která by skrze své sexuální prožitky přišla při tamto aktu o dítě by se pak neustále milovat nechtěla:). Larse to vidí jinak. PS: nečekejte horor, ale ani něco nechutného. Larse je prostě svůj... V dobrém i ve zlém, stejně jako manželství. PPS: Trhl Larse počtem zpomalených záběrů Gibsonovo Umučení Krista?:) (08.01.2010)

Tenhle film je asi stejně hororem jako Bergmanův Čas vlků. Ohromující metafora rozkladu muže a ženy využívá satanských propriet jen k podtržení tradičního konceptu zla, jehož zdroj Lars von Trier provokativně umisťuje do duše ženy. V čase korektnosti je jeho téměř inkviziční rétorika zjevením z pekel, jenže, marná sláva, je podepřena naprosto dokonalou filmovou formou. Po suše divadelních inscenacích je tu zase Trier-estét, který se vyžívá v syrových obrazech "Ráje", v syrových studiích dokonale autentických herců. Nevím, co se odehrálo, že Trier zaměnil ženu obětavou za ženu satanskou, ale výsledné filmové dílo řadím jednoznačně mezi nejvíce strhující intimní dramata. Být pohoršen znamená jediné – nechápat. Antikrist není přízemní, přízemní je publikum, které se mu směje a odsuzuje ho. (23.11.2009)

No, tak tady si za to můžu trochu sama. Tak nějak jsem měla čekat, co od Antikrista dostanu. Je to film, nad kterým se musí dost přemýšlet, aby člověk pochytil všechny ty metafory a skryté významy a podobný hovadinky. Jelikož tohle právě není moje silná parketa, byl pro mě film více méně směskou různě bizarních nebo zajímavejch scén. A aby toho nebylo málo, tak ke konci se začnou vršit nechuťárny nejvyššího kalibru - a to myslím opravdu vážně. Moje hodnocení je teda hlavně za herce, pak za některý hodně podařený scény (strom s rukama např.), za to, co jsem svým průměrným mozkem pochopila z příběhu a pak za všema zmiňovaný GENIÁLNÍ černobílý intro, na to se podívejte a pak film klidně vypněte. Krásná práce kamery, hudby, detailu... škoda slov. (PS.: Ta skladba je Lascia ch'io pianga od Händela). Kdo film pochopil na všech jeho úrovních a pořád se mu nějakým způsobem líbil, asi by dal hvězd víc... (29.11.2011)

Interpretačně otevřený film, který se dá číst jednak jako feministický (Adam řekl Evě: "Utrhni mi to jablko, mám hlad."), jednak jako misogynní (z Ráje jsme byli vyhnáni, protože žena nemá nikdy dost a je nenažraná), přičemž oba závěry jsou zcela legitimní a záleží na zvolené optice pohledu. Nemyslím ale, že by byl interpretačně znásilnitelný (i přes teologickou, strindbergovskou, nietzscheovskou, šamanskou a jinou symboliku); i přes prohlášení o auto-terapeutickém účinku na samotného tvůrce a jeho depresích se totiž nabourává psychoanalytický a auteurský přístup, když padají věty jako "Freud je mrtev" a okázale se staví na odiv psychoanalytické motivy. Pro koho je ale důležitá osoba tvůrce a jeho styl napříč celou její filmografií, toho jistě potěší, že ANTICHRIST je souhrnem a přehlídkou postupů Trierových předchozích děl. Vysoce stylizovaný prolog a epilog upomene na evropskou trilogii; ostatní kapitoly jsou natočeny na digitální kameru a obsahují explicitní obrazy násilí a sexu, pohrává se se žánrovými konvencemi a diváckým očekáváním jako v trilogii o Zlatosrdečce; pracuje se s omezeným prostorem, klasická hudba je v kontrastu s tím, co se odehrává na obrazovce/plátně, divák je pohroužen do fikce a vzápětí je z ní zcizovacím prvkem vytrhnut, žena není pouhou trpitelkou, ale přebírá aktivitu jako v nedokončené (proti)americké trilogii. Ostatní by měli zapomenout na pověst, která šokantní novince na základě projekcí v Cannes a v Karových Varech předchází, protože znepokojivé obrazy nejsou samoúčelnou provokací, ale mají svůj význam v kontextu snímku. Poté zbývá již jen přistoupit na koncept, který je založen na juxtapozici (stylizovaný prolog a epilog vs. "dogmatický" styl ostatních kapitol, muž vs. žena - souboj pohlaví, racionalita vs. iracionalita, rozum vs. chtíč - nemohou být v opozici natrvalo, feminismus vs. misogynie, psychologické drama první poloviny vs. exploitation druhé, realismus vs. snovost, sex vs. smrt, řád přírody vs. chaos světa, nature kolem nás vs. nature v nás...), a nechat si rozjebat podvědomí v nejpůsobivějším Trierově filmu. (28.08.2009)