Zatmění

Zatmění působí střídavě jako esej a báseň v próze o moderním světě, v nichž ,,milostný příběh" zastupuje pouze jeden z mnoha motivů. Film je pozoruhodný svou vizuální bohatostí a tvorbou atmosféry i polyfonickým a polyritmickým inscenačním postupem. [7/10] (Cineriz, Interopa, Paris Film) (Čb. /// Produkce: Raymond Hakim, Robert Hakim, Danilo Marciani /// Scénář: Michelangelo Antonioni, Elio Bartolini, Tonino Guerra, Ottiero Ottieri /// Kamera: Gianni Di Venanzo /// Hudba: Giovanni Fusco /// MFF v Cannes: Michelangelo Antonioni (Zvláštní cena poroty - ex aequo)) [1001 FILMŮ, KTERÉ MUSÍTE VIDĚT, NEŽ UMŘETE] (14.04.2010)

Vizím "first world problems" o něco mladšího a o něco populárnějšího soukmenovce, totiž Felliniho, je ta Antonioniho beze sporu nadřazena. Sladký život v pasivním a nespasitelném světě představil hrdiny agresivní, žijící mimo jeho zákonitosti, bez toho aby ukázal, jak těchto vlastností v tak nelibém prostředí nabyli. Jestli se domníval, že takřka tříhodinová freska získá atraktivnější, publiku přístupnější kontury, zmýlil se, alespoň u mě. To Antonioni, se svým daleko méně populistickým pohledem, umísťuje do společensky a ideově vyprázdněné Itálie postavy ne nepodobné samotné hierarchii, v níž žijí. Bezútěšná atmosféra nevyplývá z výstřednosti a hysterie postav, ale z prostorných bytů, širokých ulic a hlučné burzy, kde zoufalci hledají poslední naději pro své osobní materiální světy. ___ Nějakou dobu jsem podezíral Antonioniho z lenosti, protože neukazuje příčinu, jen důsledek (pár nacházíme v prvních minutách už v rozkladu), jenže on mi přichystal milé překvapení - celý proces opětovného zamilování od flirtu až po hlubokou lásku. A ohromně silné a paradoxně i hutné finále. (24.08.2012)

Monica Vitti je neskutečně krásná a talentovaná herečka, jejíž osobnost by ještě více vynikla v barvě, ale to se v té době ještě nenosilo. Přesto je tohle jeden z těch Antonioniho filmů, které jsou poměrně snesitelné i pro normálního diváka, i když je to snímek dějově celkem rozbředlý. Scény z burzy jsou skvělé, některé prvky střihu a odjezdu kamery překvapivě novátorské. (17.04.2015)

Když Vittoria sleduje stožáry chvějící se v nočním vzduchu, souzvuk jejich jemného chvění se zněním, které se kolem nich šíří, uvědomuje si plnost tohoto okamžiku, a hodnotu všeho, co z této – nepraktické, bezúčelné, nepokrokové – chvíle povstává. Její vlastní spojení s těmito nenápadnými bytostmi poměřuje přetržitost chronických nedorozumění s jejím milencem i hlučnost burzy. Intimita odhalená v prostoru natolik neosobním osvětluje možnou cestu, která všechny limity civilizovaného dneška může překročit. Že se – namísto po ní – vydá – jakoby pozpátku – po klikaté dráze existenčního sprintu neposedného makléře, je jen projev síly zvyku, vůle k sebeobelhávání. Z této nevědomé falše se snaží bezděčně povstat nahodilými pokusy srozumět se s prostředím, s věcmi, které nejsou zdaleka tak cizí jako lidé, kteří se nepřestávají připadat v odcizeném světě jako cizinci. Nevyhledává je záměrně – nabízejí se jí při čekání, kdy si může nejcitelněji uvědomit, že zatímco nezaujatý milenec nepřechází, někdo na ni samotnou čeká. Hloubku nových sepětí posiluje spolu s přenádhernou kamerou Gianniho Di Venanzo minimalistická hudba Giovanniho Fusca, která vstupuje vždy po dlouhých minutách reálného znění míst. Ta ovšem mají přirozeně také svou vlastní hudebnost, na níž se svébytně podílejí vyprázdněné dialogy jako popletené árie. Práce se zvukem rovněž zajištuje kontinuitu bezsujetového vyprávění, k jehož soudržnosti přispívají i nejrůznější analogie, leitmotivy a variace. Například hra s tvářemi (a dvojnictvím) v samém závěru nejlogičtěji ukončuje celé to předešlé dění plné masek. Když se odkryje zpoza blond kadeří cizí tvář namísto té očekávané – Vittoriiny –, musí se divák zákonitě ptát po identitě té, jejímž krokům dosud svědčil. Byť právě její výraz patřil k těm nejživějším. (04.03.2024)

Chladný a odcizující film, který si mě získal svou nepřístupností. I přes to, že se tváří jako "velké nabubřelé umělecké nic", má výpovědní hodnotu obřích rozměrů co do pocitů i myšlenky. Ohromná pomalost a táhlost snímku jen vystihuje fakt, že i tak jednoznačný cit jako lásku je v tomto (post)moderním a odlištěném světě velmi těžké prožít. Je to jako obraz, o kterém absolutně nevíte co říct, ale přesto vás v něčem fascinuje. Jak zachytit nezachytitelné? Nijak. A to přesně Antonioni zachytil... (19.11.2009)