Bibliotheque Pascal

Liverpoolském varieté pana Pascala je místem, v němž se slaví "konec literatury". Pan Pascal, stejně tak jako jeho mnohem slavnější předchůdce, má svoji metodu, a dovede o ní rozprávět pomocí pochodní, vysokého kola a místností označených literárními hrdinkami a hrdiny. Vedle Johanky z Arku a Desdemony, jsou tu bezpochyby též paní Bovaryová, Nataša Rostovová a další, Don Juan, Faust ani Pinocchio tu zajisté také nechybí. Z literatury se stává "obsah díla k maturitě" a nakonec slavné české "hlášky", tj. repliky většinou o dvou větách. Zde je to ale trochu jinak. "Vytrhané" texty (podobně jako zuby) se převádějí do "snuff" formy, která se předvádí na soukromém jevišti pro maximalizaci uspokojení jednoho z aktérů a utrpení druhého. Myslím, že právě tohle je nejzašší kout, kam se literatura může dostat. V rámcovém příběhu (navrácení dítěte do matčiny péče) vidíme, jak obtížné je zastřít realitu fádním a banálním a tuctovým příběhem. (30.11.2019)

Nenápadný film, který si rozhodně zaslouží vyšší hodnocení, proto nakonec ta čtyřka. Hlavně za konec, za literární kroužky, tak trošku v latexovém hávu. To jsem fakt valil oči, jako tenisáky, co jsou někteří jedinci ještě schopní na tomhle poli vymyslet a nakonec jsem zjistil, že jsem (díky bohu) snad úplně normální a na podobné choutky si raději nechám zajít chuť. (02.07.2015)

Excentrická knihovna rozkoše. Příliš extravagantní hrátky, příliš výstřední spropitné majiteli samolibých potěšení. Pohádkový fiakr s přitažlivým espritem perverze. Nevěstinec pro zvráceně náročnou klientelu odemyká fantazijní neřest v imaginaci mysli na popud "obyčejně vykolejené skutečnosti." Opouštím ten svět, proklínám štědrost dekadentního blahobytu, který vede ruku dna a špíny do pestrobarevné "literárnosti" bizarních, kontroverzních a povrchních artistů. Ústy pronáším /ne/slušný návrh přikrášlené reality. Z očí lze vyčíst přání jediné, štěstí skromné. (31.05.2015)

Typicky balkánská jízda, ne nepodobná jiným maďarským filmům z nedávné doby, přičemž je o něco podivnější, než Revizoři, ale zase ne tak úchylná, jako Taxidermia. Zdaleka nejvíce se nápadně podobá Kusturicově filmu Dům k pověšení, který byl v některých ohledech méně bizarní, ale rozhodně drsnější. Maďarský režisér Szabolcs Hajdu se v Bibliotheque Pascal dle svých vlastních slov inspiroval nejrůznějšími skutečnými příběhy, které vyslechl, přičemž v tomto ohledu je Kusturica realitě trochu blíž (k natáčení ho přivedl článek v novinách), ale na tom vlastně vůbec nesejde. (25.09.2010)

Maďarský magický realismus 1) 38letý herec Szabolcs Hajdu si příběh napsal, zrežíroval, obsadil svou rumunskou ženu 34letou Orsolyu Török-Illyés (hlavní postava Mona) a svou dcerku (dcera Mony)._____ 2) Spoiler. Dají se vysledovat paralely mezi Moniným osudem a společensko kritickým apelem filmu: jmenujme například zaměření místností v nočním bordelu příznačně symptomaticky nazvaným Pascalova knihovna anebo povahu sociálního pracovníka jako jakéhosi usměrňovatele, duchovní dozor, který poslušně zařadí Monu mezi husičky z východní Evropy, které si svou naivitou a nedostatkem odpovědnosti (spolu)zavinily svůj osud. Podobně lze vyložit celý snímek. Na rozdíl od hudby, kde mám rád výklad (vzpomeňme na zeměpisný popis toku Vltavy ve Smetanově symfonické básni), ve filmu (z povahy věci je popisný dost sám o sobě) se rád nechám vést a toulat se spolu s autory hájemstvím jejich, a potažmo i vlastní, fantasie. Je to jako když bloumám po cizím městě bez průvodce, bez mapy, jen tak, kam mě kroky zavedou. Někdy je to příjemné a osvěžující._____ 3) Závěrečné dvě pointy připomínají, že film je více magický než realistický. (08.06.2015)