Božský

Samozřejmě, že jsem slyšel nebo zaregistroval jméno italského politika Giullia Andreottiho, ale až tenhle film mi dal trošku ucelenější přehled o tom, jak ( možná) fungovala politika v Itálii pod jeho vedením a také jsem měl vůbec možnost aspoň trochu nahlédnout do jeho života a soukromí. Andreottiho mnozí lidé, milovali a ostatní také nenáviděli, kvůli možnému napojení na italskou mafii a zbavování se svých nepohodlných konkurentů v politickém a osobním životě. Zajímavý příběh se spoustou mrtvých, korupce, vydírání, který vykresluje ministerského předsedu zdaleka ne jako viníka a působí po celou dobu nestranně, což bych rozhodně ocenil. A jsem velmi rád, že u nás snad nebude nikdy možné, aby předseda vlády byl sedmkrát ve svém volebním období. Představa, že by někteří naši politici byli v téhle funkci tak dlouho, ta mi nahání husí kůži :) (25.10.2015)

Ani politika, ani životopis, ale fascinující studie samoty "božského", člověka, který je sám se svým bohem (nebo knězem?), pro kterého i vlastní žena je tvorem z jiné planety, a který v politice odměňuje i trestá jako "bůh", jenže tím nikdy nemůže být, a tak následuje pád. Pět hvězdiček už jen pro scénu volby prezidenta - dokážete si představit český film o volbě Klause? Jenže to bohužel v době absolutního dna české kinematografie, v době Bastardů a Hranařů, rozhodně nehrozí. (25.12.2011)

Ve filmové teorii se často kombinují dva různé jevy za účelem získání čtyř různých kombinací. Kupříkladu rozsah vyprávění (jaký rozsah informací dostává divák vzhledem k postavám) a hloubka vyprávění (jak moc vidí divák do nitra postav) vytváří následující čtyři možnosti: velký rozsah a velká hloubka (Nebe nad Berlínem), velký rozsah a malá hloubka (Intolerance), malý rozsah a velká hloubka (8 ½), malý rozsah a malá hloubka (film-noir). Stejně tak lze zkombinovat formální étos filmu (klasický, anebo moderní) a to, nakolik si volí film za téma politiku (explicitně politický, anebo apolitický film). Vznikají opět čtyři kombinace: klasická narace a političnost (Duel Frost / Nixon), klasická narace a apolitičnost (Matrix), moderní narace a političnost (Divo, Il) a moderní narace a apolitičnost (Eraserhead). Hlavní úskalí Divo, Il spočívá tedy v tom, že nabízí divákovi nejnáročnější možnou kombinaci – nesmírně vytříbené a poměrně komplikované sdělování informací spjaté s moderní formou a zároveň politické téma, které provokuje a stimuluje diváka k tomu, aby film neomezil na oblast plátna, ale aby se zajímal i o jeho referent ve skutečném světě. (04.05.2009)

Zasa som sa so svojim hodnotením dostal mimo priemeru, a nielen mojich obľúbencov. Napriek tomu nebudem hľadať vinu u seba. Film má dve hodiny, pozeral som ho od polnoci do tretej hodiny rannej a mnohokrát som musel vrátiť rekordér na miesto, ktoré som si naposledy pamätal. Čítať dve hodiny titulky filmu, kde väčšinu času na obrazovke tróni ušatý zmrd bez výrazu, bolo nad moje sily. Pamätám si na neho i na celú absurdnú politickú scénu v Taliansku v oných rokoch. Ale teraz máme u nás doma toľko podobných, že ma dávno minulé príbehy z Talianska nemohli zaujať. A okrem toho som nepochopil, načo bolo treba nakrúcať nudný film, keď stačilo z toho urobiť jeden článok do ilustrovaného časopisu. (01.08.2012)

Chcete mať rýchlu a takmer bezbolestnú smrť? Dajte sa na taliansku politiku. Tu si môžete byť istí, že vás skôr či neskôr odkrágluje mafia. Žiadne trápenie v starobe na choroby, žiadne utrpenie na áre v dôsledku strelných rán, oni si dajú záležať, aby ste boli do pár momentov na pravde božej. Iba ak ste Giulio Andreotti, ten bol niekde inde a vlastne nikto nevedel, kde. Istí si ale môžeme byť jedným, že všetko je so všetkým prepojené a (takmer) každý s (takmer) každým. Film má určitý tragikomický nadhľad a nie je to spôsobené iba Servilovými vtipnými ušami, Sorentino vkladá do svojej mozaiky talianskej politiky (mafie) akýsi svojský humor napríklad už len tým, ako sa postavy pohybujú a niekedy tvária. Keď už je tá politika fraška, tak prečo nie. Vrážd tu ale máme viac, ako v ľubovoľnom akčnom filme. (01.10.2016)