Božský

Čiernoprdelnícka mafia mrazivo zábavne. Voskovo koženný xicht predstaviteľa božského Giulia Andreottiho by mohol rovno kandidovať do senátu. Strnulá hlava so smiešne odstávajúcimi uškami v scéne pod tmavým obrazom zvieraťa živo pripomenula obrazobáseň čiže básňobraz Hlava brava z knižky Ľubomíra Feldeka Zelené jelene, v ktorej bol tiež vladár (Aladár) , likvidujúci prejavy opozičného myslenia. Škoda len toho množstva, mien, vzťahov a udalostí v náznakoch, v ktorých som sa ako neznalec talianskej politiky dosť strácal. (03.12.2008)

Přiznávám, že na film o Andreottim jsem nebyl připraven, ani jsem se jím nechtěl nějak blíže zabývat, a tak jsem ho bral jen jako prototyp jednoho z "vyšších světových politiků", hemžících se na stránkách novin a televizních obrazovek. Nebyl jsem ani připraven na způsob zpracování Sorrentinova zpracování, přestože nakonec to bylo právě to, co mě u filmu udrželo... V komentářích jsem si povšimnul zájem o porovnávání s českou politickou scénou. Samozřejmě, politika je spojena se systémem nikoli s národem a žádný svéráz (jako při ruském lovu neexistuje). To, co jsme viděli, je v konzumním kapitalismu všude, byť třeba někde zatím jen latentně. - Dobře se má politik, když jeho klaka ví lépe než on sám, který člověk je v jeho blízkosti přebytečný. (01.03.2020)

Trochu jsem váhala. Současný italský film mě rozhodně zajímá, leč v politice nejsem tak kovaná a mafiánské filmy rovněž nevyhledávám. Leč doporučení byla četná, jméno režiséra zvučné a já nakonec podlehla. A nelitovala jsem. Zorientovat se nebylo jednoduché, ale myslím si, že na film není nutné studovat dopodrobna italskou politickou scénu. I nepřipravený divák si dokáže film velice dobře užít, protože si neptřebuje lámat hlavu srovnáváním skutečnosti a může se kochat dokonalým vizuálem. Komu se podaří vypořádat se přehledně s tématem tak komplikovaným a ještě to učiní s lehkostí a smyslem pro humor, to je zdatný scénárista a režisér. Je možné zabývat se seriózně politikou a do ničeho se nenamočit? Mít rovná záda a čisté svědomí? (15.03.2015)

Božské! Italská politika a devadesátky nikdy nebyly tak sexy, jak je ukázal Sorrentino. Z vrásčitých sucharů udělal rocknrollové hvězdy a z politiky tepající thriller. Politické drama už dlouho nemělo takový náboj. Sorrentino tento skomírající žánr oživil s razancí elektrických šoků, což se však ve výsledku může zdát jako velice dvojsečné. Umělecká licence, a jinak to snad ani nejde, celý případ zjednodušuje a na kontroverzního Andreottiho se dívá velice zúženou optikou. A vzhledem k tomu, že film se zabývá takřka současností, je tento přístup o to víc na pováženou. Avšak tvůrci se toho zhostili s elegancí Armaniho šatníku a tak se jim dá leccos odpustit (o to víc, když vše nasvědčuje tomu, že Andreotti skutečně vinný je). To nic nemění na faktu, že podobný film si v tuzemském prostředí jen ztěží dokážu představit. Takový thriller o opoziční smlouvě by přivedl do varu kdejakého politika či novináře. Kdo ho zaplatil? Komu to prospěje? Kdo za tím stojí? Jakou kauzu má tento snímek zakrýt? Proto smekám před odvahou tvůrců, kteří necouvli před celospolečenským ohlasem a kontroverzí, která byla jednoduše nevyhnutelná. Ostatně natáčet „skutečný“ příběh muže, jenž nechal jim podobné chladnokrevně zavraždit, není věru žádná legrace. V neposlední řadě bych rád podotknul, že film není určen jenom italskému publiku, ba naopak jeho téma viny (místy připomíná francouzského Proroka) je univerzální a nadčasové, přičemž vůbec nevadí, že si z filmu zapamtujete dvě tři jména, protože na těch opravdu nezáleží. Příběh je vcelku snadno čitelný a pokud jsme až příliš zpohodlněli jasně nalinkovanými filmy, tak je to spíše vina publika nikoliv filmu. V závěru se nakonec nabízí pouze jediná otázka, a to, co k čertu Itálie dělá v Evropské unii a G8? (01.04.2010)

O Andreottim jsem v životě neslyšel, o politiku se zajímám pouze povrchně a životopisné filmy nemám zrovna v lásce. Čím to tedy je, že mě tenhle portrét jednoho mimořádného muže dokázal dostat do kolen? Hlavní hrdina chodí jako mnich, co si to zrovna rozdal s jeptiškou; má srandovní uši, téměř nepoužívá mimické svaly, a přece budí respekt na první pohled. Všechna čest Tonimu Servillovi, že si s touhle opravdu těžkou rolí tak bravurně poradil, takhle strnulý, a přitom procítěný výkon podal naposledy Javier Bardem v Téhle zemi. Největší podíl na úspěchu má ale určitě Sorrentino, který hýří nápady, scény snímá nečekanými způsoby a nepotřebuje stříhat každou půlvteřinu, aby dal filmu patřičný rytmus. Za vůbec nejlepší ale považuji části, kdy nezazní žádný dialog a napětí je dosaženo pouze pomocí kamery, hudby a střihu. Tak se totiž pozná výjimečný film a jeho tvůrce - moment, kdy se oslavuje volební vítězství a ministr financí to jde pořádně rozšoupnout na parket, jsem si musel pustit hned několikrát. A věřte, že to v mých očích už něco znamená. (05.09.2010)