poster

Zkřížené cesty

  • USA

    Take

Drama

USA, 2007, 99 min

Nastala chyba při přehrávání videa.
  • Morien
    *****

    "I'll grow into 'em." Přijde mi, že všichni lidé v tomto filmu jsou snímaní tak, že jsou jedineční, zajímaví a krásní. I když jsou to třeba bezejmenní dozorci bez jediné repliky, jejichž jedinou akcí je odvést hlavní postavu z jednoho místa na druhé. Nevím, jestli je to ze strany tvůrců cílené, každopádně mě to fascinuje a přijde mi to skvělé. A hlavně to probíhá bez komentáře, prostě vidíme obrazy jeden za druhým. Film, který nemá potřebu sám sebe vysvětlovat, je hodně osvobozující. A to jsem doteď vlastně vůbec nemluvila o obsahu, ale o přístupu k vyprávění/ukazování. Nejsem si vlastně jistá, co si myslím o příběhu. Zařadila bych ho do kategorie filmů, které mi přijdou nejinspirativnější, protože během sledování se bavím tím, co má sílu, plánuji, jak bych změnila některé pasáže k obrazu svému, používám tyhle myšlenkové produkty k reflexi mých nedávných zážitků, zkrátka během filmu cítím, že rostu. Ne zcela jeho přičiněním, ale bez něj by tento stav nenastal. Je to film, který objektivně není dokonalý, nicméně zároveň je perfektní, protože přesně tak jsem ho potřebovala vidět. Rozhovor s reverendem bych například určitě pokrátila, aby fungoval jako jedna z epizod a nikoliv jako samostatná linie, protože obsah dialogu se nijak výrazně neproměňuje a spíš dochází k rozmělnění síly dopadu vnitřního dospění/proměny hlavního hrdiny. A teď jsem chtěla napsat, že také matka nemusela tolik křičet, když jí brali jejího syna, a pak jsem si uvědomila, co to vlastně znamená, a už mi to nepřijde jako tak důležitá poznámka. Ráda jsem také viděla Rennera jako úplně jiný typ postavy než jsou ti jeho obvyklí vojáci/tajní agenti/lidé-co-mávají-na-jiné-lidi-střelnými-zbraněmi. A přišel mi skvělý, protože jsem ho nevnímala jako někoho, kdo hraje, ale spíš jako někoho, kdo existuje. S minimální zjevnou snahou dosahuje maximálního účinku. Jeho hlavním vyjadřovacím prostředkem je jeho vzhled/tělo/fyzično a v podstatě absence mimiky nebo nějakého výraznějšího vnějšího projevu, a to mě strašně, strašně bere. Když natáhne ruce přes stůl, aby zastavil gesto jiného muže, který mu chce podat Písmo svaté, tak je to fyzický a živočišný zážitek. A když přestane být pasivní a rozhodně se mluvit, najednou je to démon a my vnímáme, že najednou chce ublížit a bodnout (slovně), což je nádherný kontrast s troubou, kterým do té doby byl, kterým všichni v jeho životě vláčejí jako s hadrem. Je to druhý film, ve kterém jsem Rennera zaznamenala se zraněným okem a musím říct, že jeho žabí obličej díky tomu získává mrazivé až mezihvězdné (chtěla jsem napsat uhrančivé nebo magické, ale nepřišlo mi to úplně přesné, tak proto mezihvězdné) kouzlo. Minnie Driver vidím teprve podruhé jako herečku v hlavní roli, tím prvním případem byla Guvernantka, kde hraje dívku dospívající v ženu pod vlivem vyšinutých a slabých mužů. Tady se mi jenom se mi potvrzuje, že na její bytosti je cosi fascinujícího, co mě hrozně láká zkoumat. Její podání matky mě silně zasáhlo. Její postava hodně mluví, čímž vytváří jakousi kulisu šumu a hluku, která jako kdyby zaměstnávala pozornost a kladla na ni nároky, zatímco skutečná podstata/hodnota spočívá v gestech a pohledech, které jsou jakoby nevědomé/mimoděčné. Když se dívá na svého syna, když se snaží dýcháním uklidnit. A ten záběr, když kráčí ke dveřím věznice, a po zemi a po zdi běží její stín způsobený šikmým sluncem klonícím se k západu, ó můj bože, a u dveří se sejdou a spojí rukama na klice. Čím víc nad tím přemýšlím, tím víc režiséra a scenáristu Olivera podezřívám, že je génius. Sice předkládá bezbřehou depku, ale naznačuje cestičku k naději a jakým způsobem si vybírá střepy, které ukáže! A teď jsem i nechtěně dvojsmyslná, protože jeden ze záběrů, které mi nejvíce utkvěly, je krátký moment, kdy si Renner v autobuse ve velkém detailu vytahuje skleněný střep z rány na hřbetu ruky, a potom klidně a skoro mdle pozoruje muže přes uličku, který si nahlas mluví sám pro sebe a neuroticky se kývá.(28.9.2014)

  • freddy
    ***

    Vina a trest. Téma, které asi nikdy nepřestane býti okoukané a které vždy bude zřejmě filmové scénáristy a spisovatele fascinovat. V tomto případě se celý příběh točí kolem ženy, která se spolu se svým synkem ocitla ve špatnou dobu na špatném místě a která díky jednomu zoufalému činu jednoho zoufalého člověka právě o tohoto synka přišla. Celý film se paralelně odehrává v minulosti (den, kdy zemřel syn hlavní hrdinky) a přítomnosti (den popravy viníka chlapcovi smrti) a mezi těmito dvěma dny film přeskakuje, jak se to zrovna hodí. Ač může znít tento popis děje filmu atraktivně, tak film bohužel docela často nudí a dá se říci, že atraktivní příběh je zde podaný hodně neatraktivně, opravdu chvílemi jsem měl pocit, že tohle je hodně špatný film. Ale naštěstí film trvá jen nějakých 90 minut a samotný závěr byl hodně zajímavý a něco na tom bude, že lidé, kteří spáchali zločin, by se měli přímo seznámit s důsledky, které poškozeným lidem spáchali, to totiž může mít mnohem větší účinek než sebedelší výkon trestu, což potvrzují závěrečné statistiky, které jsou v tomto filmu divákovi nabídnuty těsně před závěrečnými titulky. A kromě toho velice zajímavého závěru jsou tu pak ještě důležitou součástí kvalitní herecké výkony, obzvláště tedy Bobby Coleman v roli chlapce, který zemře, hraje hodně dobře a ani mě to nepřekvapuje, protože ho znám už z filmu Dítě z Marsu, takže už jen kvůli němu stálo za to se na film podívat. Nakonec tedy tento film vnímám jako mírný podprůměr, ale pořád to je dostačující na ty tři hvězdy.(24.6.2010)

  • Sheldra
    *

    Někdy slouží dlouhé záběry, smutné výrazy a posezení beze slov k umocnění atmosféry, někdy k zakrytí faktu, že autor nemá co říci. Tohle je ten druhý případ.(6.1.2011)

 
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace