Muž, který lže

Oba slovensko-francouzské filmy Alaina Robbe-Grilleta jsou považovány za klíčové v éře hledání samostatné identity slovenského filmu. Nicméně ani s odstupem let si nelze myslet, že by každá národní kinematografie měla natočit skutečně od každého soudobého žánru svého zástupce a tím prokázat svoji životaschopnost. Náhodné obrazy Robbe-Grilleta jsou zajímavé snad jen účastí Jean-Louis Trintignanta, tohoto klasika francouzského filmu. Zdánlivě povědomé příhody z éry Slovenského štátu ilustrují záběry s Ivanem Mistríkem, ale jejich pravdivost zaniká kdykoli se na scéně objevuje některá ze čtveřice Kocúriková, Turbová, Bréal nebo Prado. Naivní manýrismus. (31.10.2021)

Tento film z francouzsko-československé koprodukce je jedním slovem zvláštní. Alain Robbe-Grillet v tomto snímku důsledně popírá konvenční vypravěčské postupy, rezignuje na dějovost ve smyslu logického sledu událostí, uvádí diváka protikladnými pohledy na věc do rozpaků a ve výsledku ho dokonale mate. Hlavní postavou je Boris "Ukrajinec" Varisa (Jean-Luis Trintignant), který má snahu vyprávět svůj příběh, ale s každou scénou vyvrací svá předchozí tvrzení a balancuje mezi zcela protikladnými polohami. Popírá vlastně i sám sebe, když se v samém úvodu filmu představuje jako Jan Robin, z něhož se vyklube Borisův domnělý přítel. Film je komplikovaný a divák se vlastně ani v závěru nedoví, co je lež a co pravda. Robbe-Grillet si hraje s těmito hádankami opravdu důsledně, přechází z reálného prostředí vesnice do představ Borise a zase zpět, aniž by k identifikaci tohoto přechodu dával více indicií než je nezbytné. Muž, který lže je vzdáleně jakýsi Kafkovský příběh, který stylem velice připomíná Resnaisův film Loni v Marienbadu (ke kterému Robbe-Grillet napsal scénář). Muž, který lže je náročný snímek, který není vhodný k sobotním večerům... Pokud se ale divák nechá přemluvit k Robbe-Grilletově hře na hádanky, pak lze v tomto filmu najít nesporné kvality. (02.10.2006)

Jako kdyby někdo vzal Juráčkovi trumfy, opřel se o ženskou krásu a kasal se vlastní mírou mystifikace. Velice chytrý film, jehož problém je vlastní přecenění a jistá dávka arogance (inu, ti Francouzi). Postupně dochází k obrazové vyprahlosti a opakování motivů, které putují k bohužel "lživému" konci bez motivu. Francouzský režisér ani nepředstírá, že hodlá něco zásadního objasnit, je to jeho hra. Chvílemi tvrdá, často i vtipná, kousavá jen místy. Formálně film nic zásadního neobjevil, v rámci Slovenské části nové vlny jde přesto o originální pokus s nečekaně sarkastickým hlavním hrdinou. Ten lže, ten se ve světě neztratí.... (30.06.2009)

Esteticky tikající odysea mysli svědkem alternace, svět(l)em odcizena všední všetečné falešnosti. Svým tématem hry porcována, pronásledována. Charismatický sen o nás, v nás. Nechte se najmout do obrazu, který nám mam zašifrované přísahy předstírá. Pravda v žaláři láteří. Přišel z „vyprahlého“ světa. Rozpustilá figura, která uvízla v arše nepojmenovatelné. Líčí prchavě prchlivý příběh, který s dalším obrazem taje stejně tak, jako kostky ledu zanechané na přímém slunci. S osudem si v mžiku dle libosti hraje, exoticky vyhlížející, přihlížející uhrančivé krásky s kočičími linkami pomiluje. Platonicky, vášnivě. Dmýchá fantazii, opředen spontánní iluzí, zbavuje povrchní čistoty, odhaluje záběry poeticky tříštivé kratochvíle. Otevírá tisíce dveří, zavazuje oči realitě. Šálí v labyrintu shledání. Experimentální kapka balamutící sugesce, ševelící koncentrované mystifikace. Optický klam, vyšší logika imaginace. Sama jediná, v jeho blízkosti, blahá rozkoš rozplývá se v dlaních, v dotecích svůdce. Touha zůstává. Touha jménem Jean-Louis Trintignant. (K)lamač espritu duše, jenž baží po heroické, neochvějné nátuře, jenž cítí ten sladký hřích, jak docílit své existence. Mág, který své slabosti omilostňuje mystifikací sebe samého. Muž, který se sám o sobě stal nedotknutelným mýtem, otevřenou legendou, omluvitelným klamem. (04.06.2016)

Podobně jako v jiných filmech spjatých s novým románem (Hirošima, má láska, Loni v Marienbadu) není podstatné, co se vlastně stalo, ale jak se (ne)dozvídáme, že se něco stalo. O hlavní charakterové vadě Borise (nebo snad Jana?) není pochyb. Kdyby nic jiného, prozrazuje ji titul filmu. Lže, protože nezná pravdu a ve snaze ji objevit ztrácí zbytky jistoty. Boris není jediným nespolehlivým vypravěčem, film je jemu podobnými zahlcen a vyvstává podezření, že režisér s námi také nehraje na rovinu. Zamlčuje relevantní fakta, mlží ohledně toho, čí verzi „reality“ zrovna sledujeme. Záběry na sebe nenavazují chronologicky ani logicky. Hranice mezi mrtvým a živým, mezi pravdou a lží je neustále překračována. Ve chvíli největší bezradnosti, kdy ztrácí naději, že mu někdo uvěří a stvrdí tak jeho pochybnou a zpochybňovanou existenci, se Boris mění v herce. Herci jsou filmem nahlížení jako ti nejpřesvědčivější lháři, kteří musí dokola obhajovat existenci fikčních světů, jež obývají. My jakožto diváci jsme pro ně jenom jakýmisi pokusnými králíky, na nichž testují různé variace svých historek. Režisér Alain Robbe-Grillet v sobě nezapře literáta. Způsob Borisova vyprávění vyvolává potřebu mít film na papíře. Moci jim listovat tam a zpět, ověřovat si dříve vyřčené, konfrontovat Borise s jeho vlastními výroky. Přehlednost by ale Muži, který lže ubrala na zajímavosti. Máme se ztrácet, tápat, hledat pravdu, tam, kde není. U filmu, který tematizuje lež a chápe ji jako labyrint, z něhož po prvním vstoupení není cesty ven, by to ani jinak nešlo. 90% (21.06.2012)