Kůže

Obvykle si dopĺňam kúsky zo zlatého fondu kinematografie vedome, ale občas vďaka televíznemu programu natrafím na dielo takmer neznáme, ktoré ale vzbudí vo mne túžbu si ho pozrieť. No a zriedkavo sa stane, že ma aj nesmierne zasiahne a jeho všeobecnú neznámosť považujem za veľký omyl. Tak sa stalo aj pri tomto vojnovom filme bez konvenčne chápanej filmovej vojny a akcie, zameraného na prežívanie amerických vojakov a neapolských ľudí a predovšetkým žien ku koncu konfliktu. Koža obsahuje niekoľko emocionálne veľmi silných scén, kedy mi z úpadky humanizmu prišlo skutočne zle. Trochu ma mrzí, že tak originálny film z DSV s Mastroianim, Cardinale alebo Lancasterom nedosiahol taký ohlas, ako podobne ladená Hlava 22. (10.11.2017)

Film je to groteskní, ale groteska to není. Moc se mi líbil Burt Lancaster, jak dokonale zahrál amerického generála se smyslem pro svou reklamu, a Marcello Mastroiani v roli uhlazeného a posmutnělého skeptika byl dokonalý. Skládačka složená z příběhů krutých, dojemných i směšných - mumraj, který se odehrává v zóně, kde vzniklo jakési předpeklí. (03.11.2013)

Skvělý konec a skvělý celý film. "Ty jeď, tys vyhrál", tahle Mastroianniho poslední věta mě dostala a uvědomila jsem si, jakou tíhu nesl po celou dobu, kdy prováděl amerického seržanta po městě. Když mu všechno vyprávěl a smál se jeho vtipům. Když trpělivě vysvětloval, protože prostě věděl. Protože to všechno zažil na vlastní kůži, a ta zkušenost je nepřenositelná. Možná jen americká pilotka ji nakonec pochopila ... (16.04.2017)

Představa války jako neurčitého mezidobí mezi změnami v pohybu front, přestávek mezi zatínáním pěstí při příchodu okupačních a naopak jásotu při objevení osvoboditelských vojsk je dětinsky naivní; mnohem důležitější je z tohoto hlediska je to, co se děje ve společnosti jako celku, především v její civilní většině, cudně nazývané "týl". Střeva války v této její podobě nejsou méně stravitelná než hrůzy a děje bojových scén. Mezní situace tu mají odlišný ráz i průběh, ale stejné vyznění; rozpad morálky a hodnot, násobený hmotným nedostatkem nezřídka na hranici biologického přežití, tvoří zvláštní subkulturu nebývalého rozsahu černé a šedé ekonomiky. Malaparte je paralelně jakýmsi kronikářem i analyzátorem této přechodné mozaiky týdnů, měsíců, nezřídka i let. Šmelina, prostituce, pohlavní nemoci, ale i vraždy, nenadálé výbuchy, neodstraněná minová pole, také i jiné nekontrolovatelné válečné výbušniny, zbytečné smrti, to všechno je odvrácenou tváří ideálů hlásaných oficiální propagandou. Tehdy již zkušená, u nás téměř neznámá italská režisérka Liliana Cavani přistoupila k látce s pietou ale i vůlí ji skutečně zfilmovat, tj. beze zbytku převést do ryze filmové řeči. Mozaikovitost příběhu je postižením složitosti těch dní, rozjímání o tom, kdo je vlastně vítězem a kdo poraženým, nezbytnou součástí výchozí ideje a výsledek ojedinělým záznamem toho, o čem se zpravidla ve vzpomínkách hrdinů i nehrdinů nemluví. Ale tak jako člověka netvoří jen mozek ale i koneční a střeva, tak také tato část války je podstanou součástí její celkové výpovědi i svědectvím o skutečném rozsahu škod, jež přináší. Je-li téma zvládnuto na úrovni - a tak tomu v tomto případě nepochybně je - vzniká nadčasovost, nad kterou se nejásá, ale o které víme, že ji ze života dostat, natož vymrskat nelze. Je to hořké, avšak nepostradatelné poznání toho, kdo chce žít život vskutku zralý, dospělý a zodpovědný. (13.09.2009)

Pokud jednu tvář války představuje frontová linie se svištícími kulkami a dělostřeleckou palbou, pak snímek vlastně ukazuje jen tu druhou. V prvních záběrech se sice objevuje americká pěchota postupující opatrně do nitra města, pouličních bojů jsme ale ušetřeni a válka v podání amerických velitelů, kteří jsou svědky oportunismu a pozoruhodné pragmatičnosti místních elit, nabývá bezmála operetního rozměru. Krok za krokem se ale ukazuje, že i válka bez bombardování a krvavých ztečí si žádá svou daň. Od té nejvyšší v případě minového pole až po nucenou dětskou prostituci - je přece jen lepší prodávat tělo svého potomka než ho nechat zemřít hlady. Cavanimu se daří ukazovat absurditu válečných poměrů leckdy vyloženě komickým způsobem, až mi v několika momentech (krádež tanku, obchodování s vykrmenými německými zajatci) připomíná román Jak jsem vyhrál válku. Kapitán Malaparte je informovaným vypravěčem příběhu, který má z pohledu diváka ideální postavení. Dokáže se stýkat se všemi vrstvami italské společnosti od horních deseti tisíc až po ztracené existence na městské periférii. Pro Mastroianniho byla role italského důstojníka s frontovou zkušeností zajímavým vybočením ze šablony bolestínských intelektuálů a melancholiků. Celkový dojem: 90 %. (04.12.2017)