神童
Režie:
Kódži HagiudaScénář:
Kósuke MukaiHrají:
Riko Narumi, Ken'iči Macujama, Satomi Tezuka, Hidetoši Nišidžima, Šihori Kandžija, Akira Emoto, Kento Kaku, Kazujuki Asano, Tamae Andó, Midoriko Kimura (více)Obsahy(1)
Uta Naruse je třináctileté „unikátní“ děvče. Ještě dříve než se naučila mluvit, uměla číst noty a hrát na klavír. Bohužel nyní se nachází ve fázi života, kdy klavír i hru na něj nenávidí. Její otec byl také velmi nadaným hudebníkem, ale záhadně zmizel z jejího života, ještě když byla Uta malá. Kvůli tomu se ona i její matka musely přestěhovat do skromné dělnické čtvrti, kde stojí krámek s ovocem a zeleninou. Vlastníky jsou manželé, jejichž syn miluje hru na klavír a touží se dostat na konzervatoř. Ale jakoby neměl inspiraci, chuť uspět. V určitý moment Uta vkročí do jeho života… (Zíza)
(více)Recenze (7)
Pořád jsem si říkala: "Proč je tak našvaná? Proč se tak chová?", už to chápu. Jenomže i když je to krásné lidské dění, točí se převážně podle piána, hudby. Poznala jsem - spíše omylem - kdo hraje lépe, ale nevím proč. Nevím v čem. Tenhle film si více užijí lidé, kteří hudbě rozumí, kteří mají hudební sluch. Obojí mi chybí. Ale líbila se mi ta přirozenost, se kterou film přišel. Tu musí ocenit každý. Uspěte si trochu odpoledne! Pusťte si tenhle film - myslím to v dobrém. ()
Není zde nic zvláštního, nic dechberoucího, nic výjimečného, co by vyčnívalo... Avšak přesto to naprosto úžasně vystihlo určitou náladu, pocit z tónů, z melodie, pocit z "hry na klavír". Snad je to proto, že mám pro klavírní hudbu a klavíry slabost, ale tenhle film byl něco, co mi zkrátka "padlo do noty". Možná se nejedná o mimořádný film, ale pro mě to byl film "mimořádně" sympatický. ~(4,6★)~ ()
Japonský film, který určitě nepřekvapí zápletkou, ale spíše svým citlivým a komorním přístupem režiséra Kojiho Hagiudy k látce. Mladá japonská dívka Uta si chce splnit svůj sen a být úspěšnou pianistkou, existuje snad něco více kýčovitého? Pomalejší a zdlouhavé tempo naštěstí oživují "hudební čísla", která spolu s civilními výkony herců stojí za to, abyste s filmem strávili ty dvě hodiny. 70 % ()
Skvělý hudební film, který mě potěšil hodně, jelikož jsem fanouškem klasické hudby a k tomu ještě na piáno, takže proto byl tento film pro mě ještě více potěšující. K tomu si doplníme kvalitní herecké obsazení, děj a nádherně pomalé tempo snímku, musí to znamenat velmi kvalitní podívanou, což vám film s radostí poskytne. Jelikož je podobných filmů málo, navíc jsem byl nejen filmově, ale i hudebně potěšen, nemůžu dát menší hodnocení. Pro mé další potěšení je tu i nádherná Kanjiya Shihori :P, i když jen ve vedlejší roli. Celkově vzato 90%. ()
Myslím že vše podstatné vystihl neoBlast, takže vlastně ani nemám moc co říct, snad jen je tam pár záběrů které tam být nemuseli, ale vyčítat asijskému filmu dlouhou stopáž je zbytečné, protože už to jiné asi nebude :-). Nejlepší momenty: Uta hrající na piáně u schodů. ()
Pokud v tom filmu bylo i něco jiného než hraní na klavír, tak se mi to podařilo zázračně odfiltrovat :-) Ten kluk do toho podle mě až moc bušil, ale dívka hrála úžasně. Tak ten děj tam nějaký je, od putovního medvídka, po dívku milující a zároveň nenávidějící hraní (produkt nucení), pro návaznost na otce ji nechají ohluchnout... Protože je klavír můj nejoblíbenější, a hrálo se skoro pořád, tak by to získalo 4* i za černou obrazovku :-) ()
Hudba nachází cestu k nejskrytějším zákoutím duše. Tato parafráze Platónova citátu se mi po celou dobu filmu převalovala v hlavě. Mám rád klavírní hudbu a její využití jako prostředku k objevování oněch skrytých zákoutí duše mladé Uty, která ukrývají tajemství jejího ambivalentního vztahu k hudbě i světu, se mi velmi líbilo. Skvělý výkon navíc podává půvabná Riko Narumi - v té dřímá, dovolím si tvrdit, solidní herecký talent. Sledování Shindo pro mě bylo příjemné jako poslech jemné, pozvolna plynoucí, posmutnělé a především krásné klavírní sonáty. Silné čtyři hvězdičky; doporučuji. ()