Lůno

Hodně drsné téma k zamyšlení - když někoho tak moc milujete, čekáte na něj léta a pak o něj v tak krátkém okamžiku přijdete a najednou je tu možnost, dostat ho zpět. Ale za jakou cenu! Bylo mi velmi líto Rebeccy, ale zároveň i Tommyho. Oba jsem je chápala a ta situace neměla řešení, alespoň ne takové, aby tím někdo netrpěl. Mimochodem ta scéna smrti byla moc pěkná. (06.10.2014)

fliegauf sústredene, miestami meditatívne, občas až hypnoticky a hlavne výtvarne strhujúco rozpráva nielen príbeh o nekonečne a tom, či je etické a morálne ho prekonať z našej pozície smrteľníkov, o oprávnenosti, správnosti (či skôr nesprávnosti) zasahovania do prirodzeného chodu vecí a hrania sa na "boho", tiež však istú variáciu (a modifikáciu) "oidipovského" príbehu (freud by mal radosť) a nezvyčajný príbeh jednej neortodoxnej lásky; rozohráva to paradoxne ma malej ploche, no pocit komornosti kontrastuje s neustálym vizuálnym pripomínaním "nekonečna", v koncepčne geniálne zvolenej scénografii a výprave; a aj tak najviac potešia detaily: mŕtvy slimák v zápalkovej škatuľke, účesy evy green, prevrátený hrdzavý čln, socha tuleňa... režiisérovi sa podarilo príbeh zuniverzálniť zasadením do ne-času a ne-priestoru a tým úplne dôsledne dotiahnuť svoj pohľad na danú tému do nadčasovej platnosti; (01.04.2012)

V hlavní roli velké hluboké oči Evy Green a šnek. Lůno má stejnou krevní skupinu jako Kód 46 nebo Neopouštěj mě a v tomto subžánru poetické sci-fi z nedaleké budoucnosti/alternativní přítomnosti je asi tím nejkomornějším, co v poslední době vzniklo. Svoji meditaci nad oidipovským komplexem Fliegauf situuje na chladné pobřeží severského ostrůvku (?) působícího dojmem bezčasí a vytržení z reality, do které nás letmo zasazuje pouze zmínka o Japonsku. Veškeré pnutí ve filmu vychází z interakce dvou ústředních postav, jejichž vzájemný vztah postupně prochází několika odlišnými fázemi. Jak příběh pozvolna plyne ke svému nevyhnutelnému vyústění, začíná být jasné, že tím nejkrásnějším tady nejsou precizně komponované záběry přímořských pláží nebo stěží postřehnutelný, ambientní doprovod Maxe Richtera, ale skrz naskrz altruistické jádro filmu, v němž dochází k láskou motivovanému sebeobětování ve prospěch pokračování jiného, milovaného života. "I keep dying :-(" "Try again :-)" (01.08.2011)

Rozhodně jeden z těch hůře stravitelných filmů. Samotnou záhadou už je jen to, jak se člověk dostane k maďarskému artu s Evou Green v hlavní roli. Ta je, nečekaně, naprosto boží, doplněná Pánem času a částí castingu Hry o trůny. Futuristická myšlenka je rozhodně zajímavá a dalo by se nad ní debatovat dlouhé hodiny. Tady je jeden z přímých následků rozvedený do dvouhodinového filmu, zabíhající do všech možných příjemných i nepříjemných detailů. Nejednou vás při sledování zamrazí nebo vám je i celkem nepříjemně. Přemíra vší té artové hlušiny, které mi ne vždy připadala správně umístěná nebo dobře načasovaná (některé scény byly natahované až moc), možná místy nudí, ale stejně je to v celkovém hodnocení velice silný nadprůměr. Při střízlivější stopáži by to bylo i pro diváka, který podobné umělecké kousky zrovna nevyhledává. (15.02.2015)

Působivé obrazy chladného pobřeží, podivné bezčasí, oku lahodící pohled Evy Green, meditativní záběry, „vizionář“ za kamerou a do toho všeho fantaskní téma, kterak svého osudového muže přivede hlavní hrdinka na svět znovu, jako svého syna. I když venku pobíhají klony, všechno je jinak takové, jaké to známe. Navíc natočené tempem hlemýždě, který to zavřený v krabičce dávno všechno přestal pozorovat. Skutečný dramatický efekt se ke mně ale bohužel nedostavil. (31.08.2012)