Desátá oběť

Údajný předchůdce filmů Battle Royale a Hunger Games odehrávající se kolem roku 2000, kde je vzájemné lovení lidí povoleno a veškerý zločin úspěšně zregulován. Je zvolen lovec a oběť, která o svém "dravci" neví. A tak se vesele lidé za plného provozu jen tak střílejí na ulici jako by se nechumelilo. Celé je to pojaté jako velká nadsázka prakticky s absencí krve a se svými nadcházejícími filmy, zmíněné v první větě, se samozřejmě nedá vůbec srovnávat. Je to italský a spíš takový romanticky rozvleklý biják, který si zas tolik na akci nehraje. Postrádal jsem tah na bránu a těch několik úsměvných momentů stejně situaci nijak neurychlí, ale ve výsledku to vlastně vůbec špatné nebylo. (11.07.2014)

Vskutku výborný snímek, který v italském teatrálním duchu ukazuje to, kam se může společnost dostat ve chvíli, kdy naprosto propadne televizi, kdy naprosto propadne komerčním iluzím a cokoli se pro ně stane zábavou. Dnes nikoli tak objevné, ale v roce 1965 přece jen skvělá kritika, která funguje i dnes, pouze s tím rozdílem, že vzniklo více podobných děl. (13.02.2015)

"Pozor! Jsem oběť!" Centrální mozek lidstva, tentokrát umístěnej v Ženevě, vybral k dalšímu duelu Caroline, lovce číslo 14632 a Marcella, oběť číslo14879. Lepší dvojici nám snad ani futuristická budoucnost, která je pro mne v tuto chvíli již 16 let minulostí, nemohla nabídnout. Já se přitom tedy skvěle pobavil, což je celkem zarážející, neboť italsky umím pouze počítat do deseti a titulky ani dabing si ke mně cestu nenašly. (23.03.2016)

Talianske sci-fi je jav vskutku ojedinelý, o to viac poteší, ak sa jedná o príjemné prekvapenie. Divákov očakávajúcich taliansku komédiu v žánrovom obale môže zaskočiť prítomné násilie, kde prichádzajú o život v rámci zvrátenej hry aj krásne ženy. Petri natočil satiru a alegóriu na partnerský a manželský život, vyjadruje sa prostredníctvom prehnaného futuristického príbehu k talianskej spoločnosti a pripravil niekoľko koncov, ktoré Petrimu a producentovi Pontimu schvaľujem. Nebol som nimi sklamaný ako autor tunajšieho obsahu. (13.06.2012)

S Elio Petrim a jeho experimenty 60. let si příliš nerozumím. Rok a půl nazpátek jsem značně protrpěl jeho údajný horror Tiché místo na venkově, na druhé straně přešla od té chvíli delší doba na to, abych se dokázal ze zvědavosti odhodlat na jeho zde dobře hodnocenou sci-fi a začal doufat v zajímavý zážitek. Nic se nedá dělat, ale z Desáté oběti se vyklubala pro mě (žeby nepřekvapivě?) další Petriho nesnesitelně psychedelická (včetně otravné hudby) a intelektuálně se tvářící šílenost, která sice oplývá poutavým a nápaditým vizuálem, ale ve finále s přechodem do totální crazy frašky je to tak vše, co pozitivního o tomto zmateném experimentálním cosi mohu říct. Marcello Mastroianni mi v jiných rolích dokázal, že byl skvělým, někdy i charismatickým hercem, ale tohle je (s výjimkou jedné působivější scény) další z těch šedesátkových filmů, kde jeho výkon nespočívá vesměs v ničím dalším, než že se před kamerou po celou dobu vyskytuje s jedním rádoby cool chladným výrazem v póze intelektuála nad věcí, navíc ten ulízaný béžový účes, jakým ho zde maskéři obdařili, mi připadal až směšný. Ursula Andress mi oproti němu zase nikdy nedokázala, že by mohla být něčím víc, než kapánek přeceňovanou umělou ikonou, jejíž slávu asi nikdy plně nepochopím, aneb znám v rámci 60. let řadu daleko půvabnějších a zároveň talentovanějších hereček. Jednu hvězdu dávám za pár kreativních výtvarných nápadů a figurku jednoho z průvodců pořadem, jinak mě tato futuristická vize světa proměněného v akční reality show navzdory slibnému námětu minula a v rámci zmíněného sci-fi tématu bych Desátou oběť řadil k tomu nejslabšímu, ba až zpackanému. [30%] (02.02.2024)