Kvílení

Totální umělecká úchylárna od umělců pro umělce. Umělci Hollywoodu se totiž rozhodli zfilmovat jednu takovou úchylnou básničku z doby, kdy beatníci rozdělovali Ameriku a pojali to dost všelijak. Soudní drama se střídá s béčkovými animovanými scénami a rozhovory s herci. Nějak jsem v tom nenašel nic zajímavýho a když přišla řeč na Molocha, tak jsem měl co dělat, abych to ustál do konce... (22.01.2019)

Kdybych tento film viděl v devatenácti, kdy jsem četl Howl a ujížděl na románech Kerouaca a všem, co se týkalo Beat Generation, tak bych asi hodnotil pěti hvězdama. Oceňuji velmi dobrý herecký výkon Jamese Franca, obzvláště v pasážích, kde v klubu čte Howl, scény ze soudního přelíčení a suchého konzervativního žalobbce Davida Strathaima. Animované sekvence korespondujícíc s básni táké nebyly špatné. Moc mě nebavilo to interview a flashbacky, které se tím prolínaly. (30.01.2021)

Ono, přenést báseň do filmu není nic moc lehkého a režisérové Kvílení se toho jednoduše zhostili dobře. Jasně že pro ně hrála skutečnost, že Kvílení není zakódováné v náznakové lyrice, ale přesto Ginsbergův svět tvořený svým vlastním jazzovým jazykem má svou neopakovatelnou atmosféru. Tu se kupodivu povedlo v animované části zachytit a i když samotnou báseň onen feeling neinterpretuje ani z poloviny, jako krátký diskurz to nezasvěcenému dá myslím hodně. Dobrá je i interpretace jednotlivých veršů, překlad hispetorových obratů a jiné doplňují informace o beat generation. Pravdou je, že jednotlivé linky do sebe moc nehrajou a hltači Ginsberga si tak nepříjdou na své, protože snímek je točen spíše pro masovější diváctvo, kterému má Kvílení sloužit jako jiskra, ale práce to není odvedena špatně. I saw the best minds of my generation destroyed by madness, starving hysterical naked, dragging themselves through the negro streets at dawn looking for an angry fix, Angel-headed hipsters burning for the ancient heavenly connection to the starry dynamo in the machinery of night. (03.12.2010)

Tak nějak přemýšlím po všech těch životopisných kolážích, které mě žel uhranuly (I'm Not There, Factory Girl), a jsem vlastně moc ráda, že technické možnosti filmu dospěly do stádia, kdy je možné hladce kombinovat různé formy, že existují tvůrci, kteří využívají těchto kombinací pro sdělení něčeho zásadnějšího než je mainstreamová akce. I tentokrát polodokumentární záležitost Howl sází na psýchu hlavního hrdiny. Nahlíží na ni skrz nejslavnější báseň, jenž svojí jazzovou dikcí udává naléhavý tón celé strukturované filmové koláži. A drží ji pěkně pevně v rukou. Nicméně není všechny krásy jen díky básni, také tu máme překvapivý výkon Jamese Franca. Možná díky tomu, že jsem si prošla obdobím těžké pubertální adoace beatnického fenoménu, nebyl pro mě film překvapením. Jediný zádrhel jsem spařovala v animovaných pasážích - konkrétně v jejich výtvarném provedení, s tím jsem pár okamžiků bojovala, po půl hodině se již staly symbiotickou součástí filmu. 80%. (06.08.2011)

Za prvé: Ginsberg nebyl revolucionář, ani duší, proto se celá jeho práce staví jinam než bych očekávala. Za druhé: je zřejmé, jak dokládá i poslední rozmluva Ginsberga ve filmu, že jeho chápání sebe samého bylo ovlivněno dobou víc, než bylo nutné. Za třetí: i kdybych se nepřiřadila k obhajovačům, že jeho sbírka "Kvílení" byla geniální, byl svým působem geniální on, neb se vzepřel konzervativním tendencím a ukázal na prostor, který do té doby nebyl až tak profláknutý. FILMOVĚ: ty čtyří prolínající se formy mě vážně dostaly a přiznám se, že jsem si film musela párkrát vrátit, abych rozuměla plně tomu spojení obrázků, veršů a vysvětlování významu jeho vlastními slovy. Taky mě neskutečně překvapilo, jak ty čtyři roviny zapadly do sebe, za což asi vděčím filmařům, jejichž první celovečerní počin za to stojí. Franco, budiž ti třikrát sláva, asi by měl možná Ginsberg radost, kdyby tě viděl. (14.01.2011)