Kvílení

Typicky James Franco, hranie sa na umelca mu ide aj keď má na ksichte popolníky. V čom spočíva toto diele hrajúce sa na art? Je to pocta buzíkovi, že dokázal tvorene buzerantovať aj pred skoro sto rokmi a vôbec sa za úchylku nehanbil. Všade len básnil o kopulácii a ejakulácii. Proste niečo ako slovenský predseda parlamentu. (07.10.2021)

Je až s podivem jak konzervativně je udělán film o jednom z nejkontroverznějších básníků své generace. Syntéza hned několika stylů/žánrů/druhů je velmi zajímavý nápad, bohužel skoro v žádné z jednotlivých částí film nenaplňuje svůj potenciál. Soudní drama se ke konci zvrhne v litanii patriotistických hloupostí o americké svobodě projevu, animované pasáže mne stylem příliš nesedly a dokonce ani James Franco (kterého mám mimochodem moc rád) zde místy působil toporně, jindy zase téměř přehrával. Další do očí bijící rozporuplností filmu je explicitní kritika všemožných kulturních pavědátorů a teoretiků umění a to i přesto, že se vlastně samotný film snaží ukotvit báseň Kvílení, ne-li ji přímo racionalizovat. Jinými slovy zničit její (tak nádhernou) auru neuchopitelnosti. A tím vlastně v praxi provádí to, co kritizuje. A ačkoliv já sám studuji "kultůru" (silly me), mám raději, když si umění ponechává tajemnost a mnohovýznamovost. Rozhodně mne přijde lepší hádat, co jednotlivé obrazy znamenají a zapojit fantazii, než vzít báseň a říct "tenhle verš je obrazem tohoto zážitku a tento poukazuje na tohoto člověka." (12.10.2015)

Howl překvapí hlavně svou strukturou, kdy přináší hned čtyři roviny vyprávění, které se týkají básně Alana Ginsberga Kvílení – průběh vzniku, soudní spor okolo ní, autorský komentář ve formě rozhovoru a vizualizovanou báseň samotnou. Samozřejmě že jsou zde přesahy do Ginsbergova života včetně jeho milostných homosexuálních eskapád, ale centrem je skutečně báseň jako dílo od vzniku až po recepci. Jednotlivé roviny vyprávění se navzájem proplétají, film je někde na pomezí mezi hraným dokumentem, animovaným filmem, polemikou o umění a fikčním filmem. Do světa fikce se ovšem nikdy nemůžeme naplno ponořit, protože jsme z něj ustavičně vytrhávání změnou hlediska i způsobu prezentace. Při sledování si můžeme vzpomenout na filmy Todda Haynese (Beze mě: Šest tváří Boba Dylana, Sametová extáze), ale přesto je to originální a fascinující film. Navíc... James Franco nikdy nebyl tak sexy. Berlinale 2010 (14.02.2010)

Venujem tejto snímke jej 200.komentár. Ja dávam tejto snímke 1 hviezdičku a to za skvelú atmosféru 50.rokov minulého storočia. Inak je snímka neuveriteľne nudná a nemá čo ponúknuť. San Francisco, rok 1957. Báseň Allena Ginsberga Kvílenie sa stáva predmetom súdneho pojednávania pre obscénnosť. Podľa strážcov verejnej morálky je "neamerická", pretože otvorene spodobňuje homosexualitu a užívanie drog. Dej filmu sa skladá z niekoľkých vzájomne prepletených línií, v ktorých sa odráža nielen reakcie americkej spoločnosti na najslávnejšie dielo beatnickej generácie, ale aj búrlivý Ginsbergov život a jeho snaha nájsť čo najautentickejšie umelecké vyjadrenie bez ohľadu na konformnú morálku a túžbu uniknúť halucinogénnej realite. Rolu Ginsberga zverili tvorcovia Jamesovi Francovi, evidentne nešlo toľko o fyzickú podobu, ale skôr o schopnosť podobného vnútorného vyladenia. Recitácie básne sa striedajú s Ginsbergovými výpoveďami o homosexualite, priateľoch, o okolnostiach vzniku básne. Ďalšiu vrstvu filmu tvorí rekonštrukcia súdneho procesu počas ktorého išlo predovšetkým o to, kde sú hranice umeleckého vyjadrenia a umelcovej slobody a čo je skutočne obscénne. (27.10.2019)

V komentářích už několikrát zmíněné animace jsou hlavním kamenem úrazu celého filmu. K dané látce bych si přeci jen představoval něco úplně odlišného (hlavně 2D proboha!), více naturalistického, něco, co se nebojí trochu si s animací pohrát tak, aby dokázala divákovi navodit přesně takový feeling, jaký má čtenář při čtení Ginsbergovy básně. Z ostatních příběhových linek bych jednoznačně vyzdvihl zejména "hovory" s Ginsbergem. Předčítání básně v zakouřeném klubu je, minimálně na začátku, sice efektní, ale zato velmi statické. Soudní proces je kavlitně filmařsky zvládnutý, ale herecky pokulhává (např. Mary-Louise Parker mě o svých hereckých kvalitách nepřesvědčila ani ve Weeds, ani v Red, ani v Howl). Očekával jsem bombu, která se bohužel nedostavila. I tak ale Howl není vůbec špatným, ani průměrným filmem. Tím se zřejmě stane, až bude o Beat Generation natočeno víc. (28.10.2010)