Město žen

Zvláštní je, že film Město žen by se dal bez problému nazvat „typickým Fellinim“. Hlavní hrdina prochází jakousi katarzí ve vnímání opačného pohlaví a to po tom co, donucen svým libidem, vystoupí z vlaku následujíce jako pes, jakousi záhadnou ženu, která ho přivede do krajin, kde se vyskytují téměř výhradně feministiticky naladěné ženy. Ze života se mu tak stává spíše peklo než očistec. To záleží na individuálním výkladu závěru. Nastává klalsický Felliniho řetězec absurdních až surrealistických scén daleko za pomezím snu a reality. Město žen je ale bohužel příliš ztřeštěným dílem, místy dokonce až odpodivým a tak shlédnout jej až do konce vyžaduje určitou dávku vůle. Některé scény sice pobaví, ale jako celek je film spíše slátanina. Hranice mezi genialitou a šílenstvím je někdy nepatrná, ale ne v tomto filmu, ten rozhodně geniální není. (25.06.2012)

Ano, mám docela rád metaforické filmy, ale, víte, když si člověk marně láme nad tímhle zmateným slepencem scén a nesmyslných monologů hlavu, je to pro kočku a snímek taky. Některé ženy jsou nepochopitelné a některá díla jakbysmet...jedna hvězda za některé erotické scény, ale pozor, všimněte si - některé!!! (16.04.2003)

Nepochopení, nuda, chvílemi dokonce utrpení. Úplný začátek ještě vypadal docela nadějně, avšak od příchodu hlavního hrdiny do domu plného feministek to šlo pomalu ale jistě do kytek. Našlo by se tu sice pár zajímavých scén a nápadů, ale jestli si z tohohle prapodivného filmu budu vůbec něco pamatovat, tak to bude naprosto otřesná zvuková stránka. Moje první setkání s panem Fellinim a nejsem si jistý, jestli také ne poslední. Původně jsem chtěl dát 2*, ale když si uvědomím, jaké filmy jsem tak hodnotil, musím jít ještě o trochu níž. "Domov bez ženy je jako moře bez sirén." (16.07.2012)

No....tak další rozporuplnost. Do scény se zdrogovanými holčičkami to byl geniální snímek, z kterého šlo vytřískat cokoliv. Zajímavá a dokonce poměrně originální zápletka (!), která se mohla rozvinout do jakékoliv podoby (bohužel i včetně té, do které byla nakonec rozvinuta). Říkal jsem si asi tak do poloviny: "Fellini se snad na stará kolena naučil točit i zábavné filmy." Do oslavy děvkaře byl snímek výjimečný na režisérovy poměry také překvapivě jasným dějem. Příběh byl soustředěn na jedinou postavu. Ovšem s již zmiňovanými holčičkami se z toho znovu stává samoúčelná šílenost ála Satyrikon, kterou jsem ale překousával poměrně v klidu až do samotného závěru s výjimkou asi posledních 10-20 minut, kdy jsem se poprvé(!) podíval na hodinky. Moje akceptování téhle zběsilosti bylo způsobeno několika důvody. Za prvé jsem měl při sledování poměrně dobrou náladu, za druhé jsem byl díkybohu v místnosti sám a za ten třetí a největší důvod považuji především radu, kterou jsem si dal sám sobě: "Hlavně se nesnaž tomu filmu přijít na kloub. Kromě zřetelného tématu feminismu a jeho povedenému zesměšňování ty ulítlosti opravdu nemají žádný význam. Představ si, že jsi prostě na Matějské pouti a chodíš z atrakce do atrakce, vybíráš si pochopitelně jen ty nejintenzivnější a hlavně vůbec nepřemýšlíš nad tím, že ta kabinka na centrifuze je zavěšená na vyklajícím se šroubku a ta atrakce samotná ti nedává nic jiného, než velice nepříjemný pocit." (06.06.2006)

V jenom mém oblíbeném songu se zpívá "přijela k nám avatngarda...." A tato slova mi často tanula na mysli při sledování filmu. Město žen je zatím jednoznačně nejšílenějším filmem Federica Felliniho, který jsem mohl shlédnout. Po první části jsem byl vyloženě nadšený, protože celá pasáž z onoho kongresu byla vyloženě geniální a taková scénka ženy v domácnosti neměla chybičku. V druhé půlce je to ale opravdu pořádné psycho, občas se vyskytla nějaká jasnější a opravdu parádní scéna v duchu první poloviny, ale jinak se nese ona druhá půlka v hodně surrealistickém duchu a přestože odmalička až dodnes jsem pod silným vlivem dvou žen, ne všechno jsem pobíral:-)) (21.10.2008)