Cabiriiny noci

Lehká holka Cabiria byla o srdce na dlani oloupena už tolikrát, že je s podivem, kolik křehkých nadějí a víry v lepší zítřky jí uvnitř zbylo. Tu radost ze života, fanfarónskou hrdost i důvěřivost podala Giulietta Masina tak odzbrojujícím způsobem, že je mi díky ní tento z Felliniho filmů asi nejbližší. Vystihuje tragikomičnost života, jeho nejpodlejší zákoutí i nečekaná, těžko čitelná požehnání - všechno je tu načrtnuté průzračně, jemně, ne s přehnanou krutostí. Při sledování té řady nešťastných hrdinčiných příhod mi přišlo na mysl, že právě takové příběhy k smrti rád vypráví saďour Trier - ovšem úplně opačným způsobem. Jeho verzi Cabiiriiných nocí bych asi ani vidět nemusela, to už raději třeba tu Tarantinovu. (25.11.2016)

Film se první polovinu, podobně jako jeho hrdinka, 'plácá' odnikud nikam. Ale s návštěvou kouzelnického představení, jakoby se právě nějakým kouzlem, vše změnilo a film začne být zajímavý a vyvrcholí mrazivou pointou. Ostatně jde o film, kde i dětská prolézačka připomíná nedodělané lešení bez budovy. (15.09.2011)

Poslední záběr filmu, v němž plačící Cabiria (či Maria) nesměle odpovídá drobnými pokynutími na pozdravy kolemjdoucích mladíků hrajících, s nelíčenými sympatiemi, k osamělé ženě na kytary, je syntézou celého jejího příběhu a současně i výrazem hrdinčina obrácení. Korunuje jej kratičký okamžik, kdy se podívá do kamery a svým pohledem si v tu chvíli získává cestu do těch nejposlednějších tvrdých srdcí, které její prostotě a přirozenosti dosud odolávaly. – Já jsem ale jejímu kouzlu podlehl na samém začátku její cesty a s každým návratem k tomuto Felliniho vyznání se utvrzuji ve svých sympatiích. Jakkoliv je ukřičená a ve své bezprostřednosti nevyzpytatelná a přirozeně i trochu sebestředná, je také neobyčejná, soucitná, něžná a přes pochopitelnou nedůvěřivost ochotná otevřít se. – Režisér složil tuto skrytou hagiografii z hrdinčiných nevšedních zážitků, které potvrzují její naprostou pravost, ryzost a současně odhalují, že je stále krok od naprosté proměny, za niž se modlí k Panně Marii. Tyto drobné příhody jsou přitom tak pevně přitahovány k tomu nejvšednějšímu, že s ním až splývají, a to, co je na nich zázračného, prosvětluje celou tu tíži, která ji tiskne k zemi. – Nakonec se ale projasní. (27.12.2022)

Na tento film se lze dívat ze dvou rovin. Ta jedna je Cabiria, kterou neskutečně ztvárnila Giulietta Masina a podala tak zároveň jeden z nejlepších ženských hereckých výkonů, co jsem kdy viděl. Z druhého pohledu se však jedná o neutuchající nudu. Občas probleskne silnější moment, ale z celkového hlediska se jedná spíše o zklamání, přestože jisté ambice tento Felliniho film má. Několik cen o tom svědčí. (11.05.2009)

Fellinimu neholduji, a proto se ke každému dalšímu filmu, který natočil, docela přemlouvám. Cabiriiny noci mě však mile překvapily. Naposledy jsem viděla 8 a půl a tohle bylo mnohem, ale mnohem lepší. Především tu byl příběh, který mě bavil. Silná, trochu humpolácká a diblíkovská, ale v jádru dobrá a hodná hlavní hrdinka, jež byla ještě lépe zahraná, prostě zaujme. Konečně jsem našla Felliniho snímek, který by pro mě nebyl odtažitý, zdlouhavý a nudný. Jsem spokojená a loučím se s ním s dobrým pocitem, dokonce s nutkáním pustit si něco dalšího z jeho rozsáhlé filmografie. (12.05.2012)