Silnice

Gelsomina jako Mignon dvacátého století. Píseň Goethovu jsem slyšel echem znít - pod melodií, kterou dívka hrála: "Znáš země ty, kde citron rozkvítá, / v tmách loubí zlatá oranž prosvítá, / kde od blankytu vánek jemný dchne, / kde myrta klidná, vzhůru laur se pne, / znáš země ty? Tam k nim! tam k nim / brát s tebou se, ó, milenče můj, sním. // [...] // Ten vrch-li znáš a stezku oblačnou? / Tu soumar si svou cestu hledá mhou; / a v slujích dlí ten draků starý rod; / tu skály pád a přes ni vřava vod. / Znáš hory ty? Tam k nim! tam k nim / jest naše pouť! můj otče, pojď, kam sním!" (19.08.2016)

Páni. Tak Fellini asi bude jedním z režisérů, jehož filmy se mi budou líbit, jelikož se mi od něj líbila už jenom Zkouška orchestru a Silnice je ještě o několik tříd lepší. Perfektně promyšlené postavy, perfektně promyšlený jejich vývin, perfektně promyšlený děj a je toho mnohem víc, čím je Silnice opravdu povedeným a celkem silným filmem. Příběh je postavený na dvou hlavních postavách - Zampanovi, lamželezovi, který je neskutečný sobec a hulvát a Gelsomině, podivně se chovající, naivní holce, která se snaží zjistit, jaký je její životní úděl, jelikož jí připadá, že je k ničemu. Začne to celé nějak moc náhle, charakter Gelsominy poznáváme pořádně až po cestě, ale i tak bych na začátku neřekl, že z toho nakonec bude tak silný film. Čím blíže konci, tím více se mi Silnice líbila víc, tím více na mě doléhal její zvláštní smutek (který tu sice je obohacen o pár komediálních prvků, ale i tak) a finální scéna na pláži má takovou sílu, že bych ji možná zařadil mezi nejsilnější filmové scény vůbec (kam zařazuji třeba finální scénu Tarkovského Nostalgie). Každopádně, Silnice je skvělý film a pokud Fellini natočil ještě lepší film než tenhle, putuje do mé TOPky režisérů. Po Silnici ho mám někde těsně pod čarou. 5* (04.08.2019)

Martina Heideggera přivedla autenticita k životnímu omylu (krátké podpoře Hitlera v roce 1933), J.P. Sartra o třicet let později k marxismu a z Felliniho se stal mezitím zapálený socialista. I prozřel Fellini a opouštěl neorealismus s každým dalším filmem. Přispěl k tomu i Jung, jehož Fellini prostřednictvím autobiografie Vzpomínky, sny, myšlenky tehdy objevil. (06.10.2008)

Giulietta Masina mě naprosto odrovnala svojí okouzlující formou smutného klauna, což z hlavy nedostanu už asi nikdy. V kombinaci s démonickým Antohony Quinnem a tentokrát poměrně lehce stravitelným počinem z Felliniho kuchyně se pro mě jedná o nezapomenutelný filmový zážitek a už se těším na divadelní představení, ve kterém se v těchto rolích ráda podívám na Báru Hrzánovou a Radka Holuba. (06.10.2020)

Zaslouží si žena nepřetržitou dominanci muže? Má právo vzepřít se roli, jaká ji byla přírodou přidělena? V osudech Zampana a Gelsominy lze spatřit alegorii - muž ženu "prodává" na svých kočovných cestách, což je samozřejmě v pořádku a žena svůj úděl přijme (přeje si být atrakcí), ale jen do té doby, než je zabit jiný muž. Pak se stává sobeckou, rozcházejí se a až po letech dojdou k závěru, že si byli vzájemně prospěšní. Fellini v mých očích konečně přestal být kontroverzním šťouralem a pouťovým bavičem zároveň. (04.12.2011)