Ježek

Tohle je přesně důvod, proč si až na vyjímky nepouštím filmové adaptace mých oblíbených knih, vím, že budu po každé zklamaná. Kniha je prostě kniha a já chápu reakce všech nespokojených čtenářů bestselleru Muriel Barberyové, ale protože jsem ho nečetla, tak nemusím srovnávat a mohu s klidným svědomím konstatovat, že jsem se už dlouho necítila tak dobře, jako ve společnosti malé Palomy, Japonce Kakury a hlavně paní Renée v úžasném podání Josiane Balasko, která mně svým ztvárněním nenápadné, zanedbané a přesto svým způsobem kultivované domovnice naprosto odzbrojila. Moc krásný film, který mně okouzlil i dojal zároveň. (26.07.2013)

Zcela oproštěna od knižní předlohy jsem si pustila Ježka, ale abych pravdu řekla, dlouho jsem nad tím filmem váhala. Nedokáži přesně říct proč, ale byla jsem moc mile překvapená a prožívala jsem v tom domě 100 minut s lidmi, kteří si byli možná na pohled velmi vzdálení a přitom toho měli spoustu společného. Ano, byl tam moment, kdy jsem měla chuť Palomu seřezat jak nezralé žito a kameru vyhodit z okna, naštěstí to tvůrci stačili do konce vybalancovat tak, že mně to nedá jinak a musím dát té zajímavé holčině, sympatické Renée, mému srdci nejbližší, to přiznávám a nakonec i Kakurovi to nejvyšší ohodnocení. Bylo mně s nimi tak zvláštně smutno, dojemno, měla jsem chuť se tam mezi ně vložit a poradit jim jak se obléknout, učesat (Renée) obejmout Palomu a popovídat si s ní o jejích pocitech a dívat se u čaje o páté s Kakurou na film z dob minulých...... (04.10.2015)

„Jsem malá, ošklivá, tlustá vdova, mám kuří oka a někdy, když mám těžké ráno, sípu jako mamut.“ Né fakt, přísahám, to není popis mé osoby, ale jedné ze dvou hlavních postav filmu, domovnice René. Druhou je Paloma, která se učí japonsky, aby si mohla číst v originále manga, jo a ve třinácti chce spáchat sebevraždu spolknutím antidepresiv své matinky. Obě si hledají úkryt před světem, neb jsou chytřejší než zbytek lidstva, což úplně nechápu, protože já třeba chci, abyste věděli, že jsem přečetla kompletní dílo Sørena Kierkegaarda, nebo že poslouchám Glenna Goulda (machr na piáno), proto vám to sem teď cpu. V tomhle příběhu prostě domovnice poslouchá Wagnera a miluje filmy Jasudžiro Ozua (ale kdo ho rád nemá, že?! Ukigusa je nejvíc). Nakonec lest obou prohlédne až Japonec Kakuro, který až takřka červenoknižně naplní normy romantického bijáku, když se do zádumčivé domovnice zamiluje. No, teď to přípomíná až pohádku o Popelce napasovanou na lidi důchodového věku, né?! Ale důležitější než samotný příběh je zde filosofický podtext, zdůrazňování krásna a literárních klasiků (kdo nemá pojmenovaného svého psa/kočku podle Tolstého je nikdo). Naštěstí přes pointu a harlekýnovskou odbočku jde o příběh v pravdě sarkastický, tudíž koukatelný. (01.09.2014)

Tomuto filmu jsem dal za jedna trochu z trucu (jinak bych dal asi za jedna taky, ale ne s tak cistym svedomim :D). I kdyz u me Festival docela propadl, porad je to nejvetsi cesky a dulezity evropsky filmovy festival a divackou cenu v ten moment vedly Zeny v pokuseni (ano, tahle blbost vede v oblibenosti) a to jsem nemohl dopustit. Film si ale jednicku i celkem zaslouzil. Jde o adaptaci francouzskeho knizniho bestselleru - predstavte si neco mezi Amelii z Montmartru a 21 gramu. Film je jeden z tech lepsich na Festivalu a rozhodne mu preji i komercni uspech. I kdyz me fakt zajimalo, kde na to tak mlada nezkusena reziserka vzala penize, nez jsem stihl zformulovat otazku, bylo konec Q&A. (10.07.2010)

Adaptace S elegancí ježka, která však pobrala asi tolik elegance jako řádně přerostlý slon v porcelánu. Tam kde je předloha sarkastická, cynická a zábavně filosofická (nikoli však dějová či psychologická co se hloubky postav týče), tak tam je adaptace... No, vlastně doslova a do písmene nijaká, jelikož se mimo jiné ignorují i úvodní tři čtvrtiny knihy. A to co zbylo působí jako špatná parodie na klišé prolezlé artové "sociální sbližovačky". (25.06.2010)