Katka

Klidně mi říkejte amorální cynická zrůdo, ale u Katky jsem se docela pobavila, zejména ve chvílích, kdy ona nebo některý z jejích podobně vylízaných chlapců pronáší feťácká životní moudra (hlavně Roman v tom vyniká - jeho "já mám v podsvětí velký jméno" je opravdu LOL), je to slušná komedie. No a jinak souhlasím s tím, co tu už bylo několikrát napsáno - tohle je absolutně zbytečný film. Co se vlastně snažil ukázat, sdělit? Že když někdo (navíc asi člověk, který by i bez fetu asi nebyl horkým adeptem na Nobelovu cenu) smaží ve velkém, skončí jako střídavě polokomatická, střídavě agresivní ruina, schopná pouze dokola lhát, krást a zahazovat šance ten svůj stereotyp (před kterým - jaká ironie - chtěla právě braním Katka uniknout) nějak změnit, protože v sobě nedokáže najít dostatek vůle... To je opravdu, ale opravdu nevídaná a nečekaná novina. Připouštím, že pro osoby méně cynické a o drogovou problematiku se absolutně nezajímající může být asi pohled na nepřikrášlenou tvář těžké závislosti lidí z takzvaného okraje společnosti šokující a možná jim i něco přinese...leč jednak pochybuji, že by se někdo takový na tento dokument díval, jednak se obávám, že právě u osob "nedotčených" povede ke zkratkovitým a mylným úvahám o všech uživatelích drog (aneb "když budeš hulit trávu, skončíš jako Katka!"). Mimochodem, velmi mi vadilo, že ve filmu nezaznělo téměř nic o minulosti slečny Bradáčové a tedy divák může důvody, které vedly její kariéře úspěšného toxikomana, pouze odhadovat z pár střípků. Tedy se mi také nezamlouvalo soustředění větší části filmu pouze na Katku-trosku a mimochodem, pseudolyrická pasáž válení se v potoce mi v podobném 'ultrarealistickém' snímku sedí asi jako chapadla rozdávající potravinovou pomoc v Somálsku. Chápu, že ono troskoidní směřování bylo pravděpodobně věcí autorského záměru, na mé nechuti k němu to ovšem nic nemění. (18.08.2011)

Televizní Katka byla strhující tím, jak ukázala proces destrukce mladé dívky prostřednictvím drog. Filmová verze vývoj odbyde během dvaceti minut, a pak už poměrně monotónně sleduje zbídačenou osobu v koncích. Je to mnohem víc voyeuristické pozorování padlé trosky - přirovnal bych to k natáčení mršiny, která se pomalu rozkládá, a ten hnus se taví v těžkou depresi. Způsob, jakým točí Helena Třeštíková se mi nikdy nezdál úplně košer (čím větší trable postavy prožívají, tím víc je film "silný" - není to zvrhlé?), filmová Katka ale obnažuje jeho nástrahy víc než kratší a živější televizní verze. 70% (16.11.2010)

Povedená sonda do života toxikomanské celebrity. Kdysi jsem se v ďáblickém nonstopáči spokojeně propíjel ke kýženému bezvědomí, když dorazilo jakési typické taxikářské prase a oblažilo okolosedící historkou o tom, že mu žena odmítá žužlat pohlavní výstupek poté, co zahlédla jak v dokumentu nastupuje slečna Katka do jeho vozidla za účelem totožné mlaskavé akce. Veselý příběh z periferie. (06.05.2012)

Katka mi utekla na festivalu, potom i televizi, ale nakonec přece jenom došlo na její projekci. Tak obsah filmu je bez diskuze obrovsky silný, ale to jsem tušil už před jeho zhlédnutím. Zajímala mě hodně forma. V dokumentech má velký význam hudba, která může film vhodně podpořit, nebo také zadělat na citovém vydírání. V Katce zazněly melodie jen při scénách s vodou, kdy zrovna o nic nešlo a pak ještě u putování hlavní hrdinky a jejího přitele na cestě za domovem, a to kvituju. Stejně tak oceňuju, že režisérka se sice během filmu sem tam na něco zeptala (nebyla však v záběru), ale jinak nezasahovala, až 10 minut před koncem při rozmluvě s Kateřinou. Helena Třešítková se zkrátka snažila co nejméně vměšovat a pokusila se o co největši autenticitu, a to se jí myslím celkem dařilo. Závěrečné "Že se jí omlouvám" jenom podtrhlo podstatu hlavní hrdinky, se kterou se snad dalo dlouhou dobu alespoň trochu cítit a fandit jí při jejích snahách, ale když nezabralo ani narození dítěte a nové šance, proč bych měl takového člověka litovat (čistě můj subjektivní názor). (15.12.2011)

Dokonale didaktická antidrogová prevence, která ale tím, že nepoužívá otravné didaktické metody a svou pozorovatelskou pozicí, má na rozdíl od nich šanci zapůsobit, ideálně na druhý stupeň základky. Inu, verba movent, exempla trahunt. Rozhodně klobouk dolů před humanistickým nasazením, opravdovostí a časosběrnou vytrvalostí Heleny Třeštíkové, u níž necítím kalkul, ale s publikem složeném z homo sentimentalis nesouzním. Ale jak tady čtu v komentářích "syrové, drtivé, brutální, silné" - to jsem u Katky ani omylem necítila. Na rozdíl od školní besedy s narkomanem. Ale to mi bylo dvanáct. (20.01.2010)