Katka

Na volné trilogii, ve které se Helena Třeštíková vrací ke konkrétním "případům" (přiznejme si, že na ty filmy nechodíme kvůli těm osobám, o nichž pojednává, ale kvůli tomu, abychm viděli, jak "nevyzpytatelnost života překoná mnohé fikce" a abychom si potvrdili přednastavený názor), mi přijde nejpozoruhodnější práce s pojímáním času. Nejde o to, že všechny filmy jsou časosběrné dokumenty, které jsou sestřihem ohromného množství materiálu, kdy je nutné si domyslet elipsy a pozastavovat se nad neovlivňováním dokumentovaného "materiálu", ale že i přes svou časosběrnost ukazují vliv času na jedince. Zatímco Marcela dráždila svou pasivitou a ukazovala, že na některých jedincích se změna režimu výrazněji nepodepsala, když je samotné širší společensko-kulturně-politický kontext nezajímá, a René byl ukázkovým příkladem neschopnosti se adaptovat na změnu režimu a okolnosti o světě za mřížemi jsme se spolu s titulním představitelem dozvídali prostřednictvím médií (televize a knih), tak Katka nabízí vyloženě fyzický zážitek, který je dán tím, že sledujeme, jak se na nenapravitelné narkomance podepíše čas. Toto pozorování rozpadu je ale narušováno kýčařskými výjevy čvachtání se v potůčku (neuvěřitelně laciná symbolika), ve kterých čas jde dál, jenom hrdinka zůstává stále na místě, a výrazným zasahováním do osudů pozorovaného objektu (kdo že jí to zajistil tu doktorku?, kdo že jí platí za to, že se nechá dokumentovat?, kdo že to neukazuje souvislosti - shánění drogy, zajišťování peněz na ni nezákonnou činnosti?). Z ostatních hodnocení a komentářů jasně vyplývá, že jde o "zážitek". Otázkou je, jestli důležitost dokumentu spočívá pouze v tom, že je vhodný do škol jako nedidaktická pomůcka, nebo nás nutí přemýšlet, přehodnocovat názory a zaujmout nějaké stanovisko. Obávám se, že ne; jde - v lepším případě - o fascinaci z rozpadu, resp. - v tom horším - kýčovité dojímání se nad vlastní empatií. (27.02.2010)

Tohle je protipól všech těch seriálů o krásných, úspěšných a bohatých. Neumím sdílet problémy horních deseti tisíc, stejně jako těch dolních deseti tisíc. Ani jedné skupině nedokážu fandit, asi příliš nemám ráda extrémy. Bradáčová je mi z duše odporná, s chutí bych jí rozbila hubu. Ale naprosto nechápu reakce ostatních, kteří by zřejmě rádi udělali totéž. Helena Třeštíková nenatočila žádnou oslavnou ódu na feťačku, která byla zbavena mateřských práv, ale zaznamenala její život. Není mi úplně jasné, jak někdo může zaměnit opovržení nad Bradáčovou s odsouzením skvělé dokumentaristické práce. Už to, že v nás neznámá smažka vyvolává emoce, je přece jasným důkazem kvality práce paní Třeštíkové. (05.10.2014)

Katka je fetka, takže ji těžko můžeme litovat. Třeštíková má dost perverzní choutky, když roky leze mezi feťáky. Její přístup je však pro mě za hranou. Ve jménu diváckého zájmu nezasáhla ani v situaci, kdy si dva drogově závislí pořídili dítě a reálně přemýšleli, že si budou hrát na rodiče. Její občasné naivní apely byly pouze na kameru. (22.06.2021)

Silný (tíživý a nepříjemný) divácký zážitek z toho dělá už téma, takže není úplně lehké určit, kde začínají (a končí) kvality filmu samotného. Proto podobnou měrou chápu jak lidi ze snímku "nadšené", tak ty trochu zpruzelé (osočující dokument z citového vyděračství). Je to bezesporu vynikající materiál k odrazování (dětí) od tvrdých drog (už kdysi ve škole nám učitelé pouštěli původní televizní verzi), v souvislosti s tím funguje také jako velice syrový a sugestivní obraz života na odvrácené straně společnosti (přespávání ve squatech, problémy se sháněním peněz na další dávku, kapitola sama pro sebe je Katčino těhotenství), jako studie "partnerských" vztahů těžce drogově závislých apod. Třeštíkové dokument rozhodně nenabízí málo (spíš se vkrádá otázka, zda by vlastně vůbec mohl nabídnout víc), akorát se prostě nemůžu zbavit pocitu jisté tendenčnosti - je to zkrátka přesně takové, jaké předem čekáte, že to bude (samozřejmě hlavně v celkovém vyznění). 80 % (13.06.2019)

Během celých závěrečných titulků bylo ve velkém sále Světozoru slyšet každičké šustnutí. Všichni najednou ztratili řeč a odvahu to strnulé ticho narušit. Příběh narkomanky Katky minimálně v jednom ohledu znepokojuje víc než osud Marcely a Reného: výrazněji akcentuje fyzickou proměnu protagonistky (kamera dlouze zabírá Katčinu tvář, několikrát při pohledu do zrcadla). V prvních minutách jsem odmítal uvěřit, že sleduji tutéž ženu, kterou zachycuje plakát filmu. Jak někdo může v průběhu čtrnácti roků zestárnout o třicet let? Drogy. Kde mohly u Marcely a částečně i u Reného panovat ohledně uměleckého záměru pochyby, zde je zjevný – varování. Zamýšlené školní projekce tomu odpovídají. Cenou za syrový dokument, který zachycuje i okamžiky známé jen z odvážnějších hraných filmů, bude nejspíše další debata nad filmařskou morálkou. Existuje nějaká hranice, kdy „nečinné“ natáčení cizího utrpení přestává být etické? Neměli bychom ovšem přehlédnout, že stejně jako člověk (zpravidla) dobrovolně začne brát drogy, nechala se Katka s Láďou a později Romanem také dobrovolně natáčet, což jí navíc poskytlo určitou výlučnost v rámci narkomanské komunity. Velmi vítaným prvkem, který jsem u předchozích časosběrných projektů postrádal (nebo si alespoň nevzpomínám, že by v nich byl přítomen), je zaznamenání reakce dokumentovaného po zhlédnutí sebe samého. Pobídnutí k sebereflexi je z pozice filmaře, nikoliv osobního přítele, asi tím nejzáslužnějším možným činem, jež zároveň mnohé ospravedlňuje. Apendix: Když vás po tomto dokumentu přepadne na Hlavním nádraží chuť na kávu a nebudete-li chtít, aby vás přepadl i někdo jiný, asi zvolíte jiný podnik než Fantovu kavárnu. 80% (11.12.2009)