Poslední neděle

Plummer, Giamatti i McAvoy předvádějí kvalitní práci při rekonstrukci posledního roku veleslavného ruského autora, který sice měl ryzí srdce, ale nemohl změnit svět. Docela se dokážu ztotožnit s jeho manželkou, vzhledem k tomu, že jeho hlavní myšlenkou bylo, aby on a celá jeho rodina byl stejně chudý, jako jeho okolí. Jen si to představte. Jste hrabě, vyhovávají vás jako hraběte, od mala máte peníze a všechno a člověk, kterého milujete vás chce prakticky o všechno připravit. No není to k naštvání? (18.12.2011)

Vanity, fuss and noise. Čím vlastne trpel vzťah Leva Nikolajeviča a Sofie? Márnivosťou, ješitnosťou a lomozom? Dozvedel sa to vôbec niekto? Je paradoxné (a autorsky trestuhodné), ak ma ako diváka zaujíma viac vzťah sekretára Bulgakova k Máši než titulnej dvojice?! JE! James McAvoy každopádne späť do mojej TOP10, pozdvihuje podpriemerný film na pozerateľný, hoc rýchlo zabudnuteľný biograf. Škoda nevyužitého potenciálu. Vanity, fuss and noise?! Veľmi voľne vyložené... (26.07.2011)

Jsou dvě věci (vedle stopadesáti dalších), pro které mám slabost: široká ruská duše a anglický humor. Že se tyhle zdánilvě protichůdné veličiny dají zkombinovat, aniž by to mělo za následek výbuch, je pro mě sice překvapivé, leč pravdivé. Výsledkem je příběh ne právě nabitý zvraty, ale o to intimnější ve vztahu k divákovi, který je ochotný přistoupit na pomalé tempo a ukecaný děj. Ovšem ty kecy se poslouchají jedna báseň, obzvlášť vezmete-li v úvahu, že jsou výborně napsány a návdavkem pronášeny ústy skvostného Christophera Plummera, jedné z nejlepších hereček současnosti Helen Mirren (když seděla v posteli, kokrhala a smála se, vypadala dočista jak malá holka) nebo sympaťáka na hákrátomegakvadrát Jamese McAvoye. Tohle pohlazení na duši mě nadchlo a navíc vzdělalo, páč o sklonku života jednoho z mých nejmilejších spisovatelů jsem ke své ostudě dosud nevěděla zhola nic. Však ani Tolstoj není bez chyby, že... (30.08.2010)

Hned v úvodu se dozvíme, že "Tolstoj je nejslavnějším spisovatelem na světě". Ano, pokud bychom mluvili o románu "Vojna a mír", dalo by se souhlasit s tím, že je to "román románů", povídky jsou také vesměs velice dobré, u Anny Kareninové je to však už slabší a Vzkříšení je více méně jen proklamativním dílem.... Ostatně Jay Parini, autor románu "The Last Station" (1990), tj. filmové předlohy, je Američan - a jak známo, Američané vidí všechno (zvláště Rusko) poněkud jinak; a také, když konec není happy, musí být alespoň sentimentální (jedna hvězda dolů). Dík mu ovšem patří za to, že opět rozvířil tolstojový kult, který žije právě především z víření. I když bych se s románem srovnával asi obtížně, s filmem se srovnám snadno. Zřetelně viditelné a přehledné vztahy, však mohou klamat. Poměrně nejzřetelnější je vztah manželů Tolstých (především z dopisů a dokumentů, i když beletrie jej dokáže docela zajímavě zapouzdřit); ostatně jde o archetypální vztah starých milenců, z nichž se jeden rozhodne jít svou vlastní cestou. Kdysi mě zaujala propagace pohlavní zdrženlivosti (jak u Tolstého, tak u Ghándího); oba však, když to na ně přišlo, šli za manželkami, které už s "cudností" byly smířeny. Složitěji se vyvíjí vztah mladých milenců (Valentin a Máša). A ještě složitěji (nedomnívám se, že byl dosud ve všech důsledcích pochopen) vztah Tolstého a Čertkova (sám v něm vidím analogii vztahu Krista a Pavla, přestože se nepotkali - ano, nepotkali se skoro v ničem. Pozn. 1.: A kam tak pozdě vyrazil LNT? Do bezdomoví? Nebo domů, na Kavkaz, kde prožil nejlepší léta svého života? Pozn. 2: Snažil jsem se něco víc dozvědět o tolstojovské komunitě Teljatinka, ale zatím se nedaří. Našel jsem zatím pouze Pariniho román v italštině. Pozn. 3: Tuto krátkou recenzi věnuji Sofii Panteleitové (Chemniitz, Německo), která byla celý život věrnou "tolstojkou", i když její velké přání, navštívit Jasnou Poljanu, se jí nesplnilo; před třemi lety zemřela na nevyléčitelnou nemoc. (08.02.2018)

Nebudu tu pět ódy na hudbu, kostýmy a prostředí (hlavně tedy tu přírodu), to bych opakovala mnoho uživatelů. Ačkoliv jsou herci výborní (a to všichni) film se velmi vleče. Přeci jen je konec života Tolstého na dvě hodiny krátké téma. Tím nechci okolnosti zlehčovat. Ano, před zhlédnutím (už jen poté, co si přečtete název filmu) je konec jistý a zde tedy neplatí pravidlo ''konec dobrý, všechno dobré''. Sice se rodina usmířila, ale zemřel jeden velikán. Těch se ovšem na celém světe narodí za jeden den mnoho, tudíž náš svět nebude ochuzen. Velmi mne mrzí, že jsem si nepřečetla nějakou knihu od něho, asi budu muset chybu napravit. Takto bych nemohla přemýšlet nad tím, že majetek není vše. Je to vlastně pouhopouhé nic. Neříkám, že jsem nad tím nepřemýšlela, ale v průběhu filmu mi to Tolstoj servíroval na talíř každou minutu a donutil mne přemýšlet víc. Tímto vám, Lve Nikolajeviči, velmi děkuji a slibuji vám, že si co nejdříve skočím do knihovny (či zavítám do mé soukromé) a ihned si přečtu Vojnu a mír. Annu Kareninu později. Je moc dlouhá.... (22.06.2012)