Sama v Africe

Černí proti bílým, bílí proti černým. V nejmenované africké zemi propuká občanská válka, která mění charaktery, osudy a životy lidí. I když zde žili po desetiletí, jsou někteří nuceni opustit své domovy a hlavně, svou obětavou práci a dřinu, do které vložili takřka celý svůj život... Snutné a dost neveselé pokoukání. A rozhodně jeden z nejlepších filmů S Lambertem, co jsem kdy viděl. (23.03.2015)

Zvláštní směs, kterou zvolila režisérka Claire Denisová, se víc než profesionálním vaháním zdá být zárodkem nového směru stavícího jakoby na prolínání reality show a dokumentárního filmu. Spolu s touto téměř novinářskou kamerou se dostáváme do mikrosvěta bělošské rodiny, bílého odpadu, jak zní asi nejlépe překlad originálního názvu tohoto díla, zaskočené odchodem zřejmě cizinecké legie a ponechané pro její nerozhodnost sobě samé. Brutalita afrických konfliktů, která na rozdíl od severní Afriky nebo Blízkého Východu ponechává velmoci v klidu, je šokující. Tragický závěr a drastické záběry, které jej provázejí, jsou zřejmě zněžnělou reprodukcí skutečných události ve Rwandě nebo v Nigérii. I tak je jejich odpuzující podoba hrůzostrašná. Mýtus bílého muže je i v rovníkové Africe zkrátka historickým faktem, věcí minulosti v zemi, která ještě ani zdaleka neukončila hledání vlastní moderní identity. (31.10.2011)

Je opravdu nejlepším řešením nebezpečí ignorovat? Nějací ozbrojení rebelové, to se mě netýká, já jen šéfuji kávové plantáži. Umanutá farmářka ke konci sklízí plody svého přístupu. Afričané jsou zde za primitivy, kteří nejradši zabíjejí všechny, kdo nejsou v jejich klanu. Claire Denis na tomhle půdorysu dokázala natočit lepší film, než bych považoval za možné (70%). (13.04.2015)

Na rozvláčný styl Denisové mne připravil její předchozí snímek (35 PANÁKŮ RUMU), v kombinaci se silným tématem se ale líná symbióza jeví v působivějších barvách, než u zmíněného případu. Denisové se daří nepříjemné atributy (dětští vojáci, rasová vyhrocenost) servírovat ve zlověstných tónech, k explicitní doslovnosti se přesto neuchyluje. Štěstí měla i při výběru herců. Divák pravděpodobně bude žehrat hlavní hrdince, neochotné opustit svou plantáž, to co by ale mohlo vyznít jako hloupá paličatost, v podání Huppertové dává vlastně smysl. Po dlouhé době se na plátně ukazuje také Christopher Lambert (bývalý TARZAN nebo HIGHLANDER) a přes svou diskutabilní pozici v branži poslední doby dokazuje, že ještě nepatří do starého šrotu. 80% (27.10.2010)

[Febiofest 2015] Biely odpad. Čierna zem. A Claire Denis opäť kdesi medzi nimi, na hranici postkoloniálnych vzťahov medzi "bielou" a "čiernou", ktorú rozhodne nevidí čiernobielo. Sugestívne a bez obalu servírovaná beznádej uprostred vyprahnutej zeme, zalievanej horúcou krvou. Raz dokumentárne zábery, raz pohyblivá ručná kamera, oboje obrazovo nepríjemne realistické. Ľahké a vzdušné melodické tóniny, svištiace ťažkým vzduchom, zvierajúcim hrdlo hrdinov i diváka. Isabelle Huppert v roli navonok silnej ženy a matky opäť predvádza svoje obdivuhodné implicitne emocionálne herectvo (viz. La Pianiste), ktoré vyviera na povrch v náporoch odrazov nálad v tvári a naplno prepuká až v bolestivom závere. Odzbrojujúce, desivé a predsa pochopiteľné konanie postáv (Denisová opäť dokazuje, že má historické, politické a spoločenské javy, vychádzajúce z tohto oblastného kontextu v malíčku). Pri pochodoch detských vojakov mi behal mráz po chrbte. Výstavba rozprávania je tiež zaujímavá - po pôsobivom prológu nastupuje siahodlhý flashback, ktorý občas zmení perspektívu a pridá ďalší z mnohých pohľadov na konflikt v anonymnej krajine. Strihová skladba sa sústredí prevažne na polodetaily a detaily, vďaka čomu sú chvíľkové "mapovacie" celky osviežením a vytrhnutím z intenzívneho nepokoja (ako vnútorného, tak vonkajšieho). Dejisko nie je podstatné, prim hrá nástojčivosť posolstva. Surové, nevyberavé, neopakovateľné. A ani na moment lacné. 85% (02.04.2015)