Otec Kondelík a ženich Vejvara

Biedermeier má i v české větvi rakouských literatur své programové pokračování. Je jím prozaické dílo Ignáta Herrmanna. Šalda celkem právem protestoval proti zažitému tvrzení, že Herrmann je Nerudovým dědicem. Herrmann totiž nenavazuje bezprostředně na Nerudu, vrací se k biedermeierovskému konceptu nízkého slohu, který jsme specifikovali jako měšťanský idylismus. Už názvy Herrmannových povídkových souborů nám jasně říkají, kde jsme, ocitáme se ve světě lidí, jejichž obzor nepřesahuje bezprostřední životní zkušenost a které si literární hantýrka navykla označovat jako figurky. Herrmann je kreslí se shovívavým pochopením. Ale nejen to: kreslí je v mistrné charakterové zkratce. Přijmeme-li myšlenku, že člověk si zaslouží nejméně tolik shovívavosti jako kritiky, musíme přiznat, že Herrmannovy prózy mají jak filosofický koncept, tak svou psychologii. Mají i sociální hodnověrnost: opustíme-li totiž představu lineárního pokroku a vyzvedneme-li dostatečně hodnoty jako jsou blahobyt, snášenlivost a pohoda. Herrmann je výborný stylista a vypravěč. Aby se nám jeho dílo vyjevilo v plné svěžesti, musíme se zbavit určitých předsudků. Vedle představy lineárního společenského pokroku je to (komplementární) představa literárního vývoje. Obě by bylo třeba nahradit kategoriemi pružnějšími, méně apriorními. Z hlediska sociálního je pak nutné odložit předsudek vůči měšťákům (vhodnější je neutrální výraz měšťané), kteří jsou chápáni jako více či méně parazitní třída; Šaldovo označení bařtipán je právě takového druhu. Herrmann není nekritický, je to však kritika dílčí (interiérová, jak řekl Šalda), která nezavrhuje městský stav a jeho morálku vcelku. Herrmannovi v žádném případě nezabrání vystavět pomník biedermeierovskému idylismu. Oba romány o panu Kondelíkovi, Otec Kondelík a ženich Vejvara a Tchán Kondelík a zeť Vejvara tvoří syntézu a závěrečný akord měšťanského idylismu v jeho původním, biedermeierském konceptu. Pan Kondelík ale není jen bařtipán, jak bezpečně poznal Ferdinand Peroutka: je také zručný a pilný řemeslník, úspěšný podnikatel, který se vypracoval od píky, člověk, který svým samorostlým humorem přechytračí i lidi chytřejší než je on sám. Je také soucitný, milující a starostlivý. Vejvara, to už vůbec není bařtipán. Tento skromný a pracovitý právníček může být vzorem aktivity a činorodosti. Kritické ostny v románech o panu Kondelíkovi najdeme také. Jsou však obroušeny, Herrmannova kritika je laskavá. Ne satira, ale humor. Nutno dodat, že filmová verze (pominu-li v tuto chvíli její němé předchůdce) režiséra Krňanského onen biedermeierovský idylismus personifikuje přesně v intencích pokračující generace prvorepublikového kapitalismu, vyznávající namnoze podobné hodnoty Herrmannova odkazu. Zdá se pak takřka nemožné, aby malířského mistra Kondelíka představoval někdo jiný, než Theodor Pištěk, který na druhou stranu dokázal tuto veskrze čitelnou postavu pozvednout do roviny jemného sarkasmu. Na vlně milující uštěpačnosti se nese Pištěkovo nerozlučné partnerství s Antonií Nedošinskou, pečlivě střídající všechny odstíny rafinované ženskosti v zájmu o vdavky jediné dcery. Sedmnáctiletá Eva Gerová se svou účastí v Kondelíkovi naplno zařadila mezi filmové hvězdy, Jiřímu Dohnalovi role nesmělého Vejvary poskytovala zajímavou šanci vymanit se ze stereotypu jalových milovníků, neboť Vejvara je milovníkem spíše neobratným a tak trochu směšným. Jako výrazný kontrapunkt k hlavním hrdinům funguje obsazení vedlejších figurek Rašilovem, Svozilovou a především báječnou Růženou Šlemrovou v roli bytné Muknšnáblové. Kult domácnosti, domova a pracovitosti, snášenlivost, věrnost, přirozená radost z vlastnictví, to všechno jsou pozitivní hodnoty, o něž usiluje člověk ve všech dobách. Čteme-li, s jakou přímo živočišnou rozkoší se Vejvara a jeho Pepička oddávají své domácnosti, víme bezpečně, že jsme v Čechách a že otec Kondelík je naším předkem. (03.10.2008) (méně) (více)