Zámek v Čechách

Je možno mít řadu výhrad, ale jedno nelze upřít- famózní výkon Karla Heřmánka a samozřejmě Jiráskové. Sledovat ty dva bylo opravdu za odměnu. Jinak je film spíše pro starší generaci, nostalgie. Místy jsem ale přeci jen měl pocit, že na pozadí běží ještě jeden film, hlubší a zásadnější. Ale jen místy...75% (20.06.2018)

Přiznám se bez mučení, že herectví Jiřiny Jiráskové mimo divadelní prkna není zrovna mým šálkem čaje, nicméně zde se po Sestřičkách dopustila opravdu velmi dobrého výkonu, a to se týká i téměř všech ostatních, zejména Karla Heřmánka. Na dobu vzniku jde o vysoce nadstandardní zpracování tématu, které většina ostatních režisérů v obdobných případech příliš nezvládala. Souhlasím s Tosimem, tohle si zasloužilo být natočeno jako opravdový biják. 85%. (30.03.2010)

„Kachyňovský“ televizní film, který stojí na námětu a opravdu skvostnému herectví Jiráskové a Heřmánka. Scénář se uchyluje ke smíření a nostalgii i tam, kde mohl nastat přímý střet a konflikt, který by šel až na krev. Z tohoto hlediska si Hubač práci na závěr hodně ulehčil: hraběnku nechá - zcela dle očekávání - zemřít (právě ve „vhodnou“ chvíli – předtím na umření rozhodně nevypadala) a než se tak stane, spustí se celá lavina klišé: venkovská kapela v černém, zapomenutý zahradník s kytkou, oživlé vzpomínky z mládí hraběnky včetně předčasně zemřelého milence, vzdorovitě vztyčená černá vlajka a chátrající zámek jako němá výčitka. Scénárista jeho formátu se měl alespoň pokusit takovým klišé vyhnout. (20.02.2011)

„Poslední léta moc kouřím. To je všechno, co mi ten socializmus přinesl...“ Ve dvou zásadních filmech své poslední tvůrčí dekády (tím prvním je Tichá bolest 1990) obrací režisér Martin Hollý pozornost směrem k vyrovnávání se s komunistickým režimem 50. let. I zde se plně projevuje Hollého mistrovství v působivém předvedení lidských osudů na pozadí konkrétní společenské situace. Po opakované spolupráci s Tiborem Vichtou a Jiřím Křižanem našel Hollý tentokrát stejně výborného autora námětu a scénáře v Jiřím Hubačovi, o jehož mistrovství v psaní dialogů lze napsat totéž, co o Hollém v souvislosti s režií. Vznikla opravdová perla českého filmu 90. let ve znamení komorního lidského příběhu, jenž si možno za doprovodu stejně tak vynikajících hereckých výkonů užít bez hluchých míst. I během nostalgicky dojemných chvil (viz. flashbacky do mladých let hraběnky během hry na piáno na oslavě) dokáže Hollý udržet sentiment v míře natolik, aby nesklouzl do přílišné patetičnosti. Snad každá scéna zde různým způsobem odkrývá konkrétní postoje lidí na pozadí doby či dokonce samostatný drobný příběh epizodních postav (např. bývalý hoteliér v podání Leoše Suchařípy, kostelník nebo bývalý přítel hraběnky dnes jako předseda výboru). Zdánlivě oddechové a nevyzpytatelnou povahou hlavní postavy i lehce úsměvné drama mě i napodruhé emocionálně vyčerpalo daleko víc, než jsem předpokládal... a Jiřina Jirásková? Byť to může znít jako klišé, ona svou roli nehraje, ona zde tou hraběnkou s „modrou krví“, pevnou náturou a obrovským smyslem pro poctivost i ironií přímo JE! Bez diskuze jedna z Jiráskové životních rolí, jakou si tato paní herečka po dlouhých letech zákazů během normalizace rozhodně zasloužila. 95% (25.10.2020)

To jak se obyčejní lidé vyrovnávali se šlechtou porůznu ve světě je jenom odrazem toho, co si šlechta po staletí vykoledovala. S trochou ironie si dovolím říct, že u nás ještě skončili dobře. Ve Francii jich tísíce skončili na gilotině, u nás přišli jenom o majetek, který jim ale nakonec byl namnoze vrácen. Snímek s trochou nostalgie, ale nakonec nemáme koho a proč litovat, zejména, když nám vyrůstá nová šlechta e ještě horší, která navíc bůbec nic nectí. Každopádně mě dostali skvělé herecké výkony a celkem zajímavý příběh a proto dávám 4. (12.03.2012)