Babička Gógó

Autobiografický film o filmu - islandský režisér premiéruje v současnosti 21. století svůj film Děti přírody (záměrný anachronismus) a je konfrontován s diváckým nezájmem a finančními problémy. Ve stejné době je jeho matce diagnostikována Alzheimerova nemoc, stav její mysli se neustále zhoršuje a její životní příbeh začíná v řadě ohledů kopírovat příběh hrdinů Dětí přírody. Fridrikssonova pocta matce a jemná analýza jeho vlastní filmové tvorby jsou poměrně citilivě spojeny v jemně komediální melodrama. (02.03.2010)

Alzheimerova choroba. Strašák, který obchází mysl nejednoho stárnoucího člověka. Musí být strašné, když se dozvíte diagnózu, když si uvědomíte, že ze dne na den postupně zapomenete na všechno, co jste měli rádi, na všechny, které jste milovali, zapomenete sám na sebe, na svou vlastní osobnost, a stanete se lidskou troskou bez duše. Můžete to vzdát a jen čekat. Anebo můžete být sympatickou elegantní dámou a pokusit se tomu zatracenému Němci vzdorovat po svém. Dokud to jen trochu půjde. I za cenu toho, že málem uhoříte. Nebo že vytopíte sousedy. Nebo že umrznete. Rozhodně nebudete poslouchat dobře míněné rady svých dětí a nepříliš oblíbené snaše konečně povíte, co si o ní opravdu myslíte. Ne, Mamma Gógó rozhodně není žádná komedie, ale předkládá nám možnost, jak vážné téma pojmout s laskavým nadhledem. A vyznívá velmi smířlivě a pozitivně. (Challenge Tour - duben 2015) (22.05.2015)

"Pane doktore, jakže se jmenuje ten Němec, co mi pořád schovává věci?" - "Alzheimer, babi, Alzheimer..." ___ O nepříjemných stavech - a to ne jen mysli šarmantní stařeny, ale též rejžovy portmonky, tedy toho, jenž je, jak jsem pochopil, projekci samotného Fridrikssona - trochu jinak; odlehčené a naturalistické zároveň, tak to snad umí pouze seveřané... 70% (05.03.2014)

Zvláštně nevyrovnaný film. Buď to měla být pocta matce trpící Alzheimerem nebo tam měly být ty vtípky na téma jak si zvětšit dluhy snadno a rychle. Takže jsem se chvílemi bavil na režisérův účet a chvílemi sledoval, jaké to je, když se vám matka ztrácí před očima. Obě části nefungovaly spolu a nedoplňovaly se, spíš se srážely a tříštily. Ale ten černobílý film režiséra Erika Ballinga z roku 1962, který tu fungoval jako vzpomínky titulní hrdinky a Islanďanům objasňoval název, bych docela chtěl vidět. (26.07.2014)

k tomuto zvláštnemu nevyváženému filmu zatiaľ neviem zaujať jasné stanovisko, preto dávam neutrálne 3 - je tu nutná znalosť tvorby i života minimálne f.t.fridrikssona, no zrejme aj k. kjeld, islandskej kultúry ako takej (nielen filmu, ale aj literatúry, hudby a maľby) a aj tak budete mať zrejme pocit nedopovedanosti a toho, o čom (kom) ten film vlastne je: o vzťahu k matke, ku tradícii, starobe, Islandu? o zlých rozhodnutiach alebo o veľkej láske...? fakt neviem. (16.08.2013)