• d-fens

    ocenenia : MFF Benátky 1938 - Zvláštne uznanie poroty (za celkový umelecký prínos)(11.2.2015)

  • Jenni
    ****

    Tvář ženy (En Kvinnas Ansikte) je vyvrcholením šestidílné spolupráce Gustafa Molandera a Ingrid Bergmanové ve 30. letech. Molander byl od roku 1919 scénáristou společnosti Svensk Filmindustri (napsal kupř. scénář ke švédské klasice Terje Vigen pro režiséra Viktora Sjöströma) a na konci éry němého filmu se sám stal jedním z jejích předních režisérů. Ingrid Bergmanová mu plně důvěřovala a byla přesvědčena, že v něm dřímá génius podobný Chaplinovi. Intermezzo (1936), které napsal Molander speciálně pro ni, se nakonec stalo její vstupenkou do Hollywoodu. Tvář ženy je zase prvním filmem Ingrid Bergmanové, který se dostal do americké produkce, a to už v roce 1939, kdy měl premiéru i hollywoodský remake Intermezza. Drama Tvář ženy si prosadila sama Bergmanová. Studio po ní chtělo, aby hrála v Její jediné noci (En enda Natta), ale ona s tím souhlasila jedině za předchozí podmínky. Bergmanovou lákalo, že může hrát ženu, která má zpočátku popálený obličej a dokonce chtěla být co nejškaredější. Její manžel Petter ji k tomu zhotovil zubní protézu vystupující z tváře. "Byla tak úžasná, že jsem se v ní ošklivá i cítila." Právě v první část filmu, kdy je znetvořenou vyděračkou Annou Holmovou, Bergmanová ukazuje "tvář", kterou stěží nalezneš v jejích hollywoodských uhlazenostech, a to i když bude u Hitchcocka nebo Johankou z Arku. Má podobnou vyřídilku, jíž bude mít Harriet Andersonová u Bergmana. Molanderův film je ostatně důkazem, že i Ingmar Bergman netvořil z ničeho a že si švédská kinematografie zachovávala technickou i uměleckou kapacitu, které se v Evropě mohl rovnat málokdo (tím spíše ČSR). Samozřejmě je znát, že Švédi jsou ovlivněni americkou produkcí a není to už onen "zlatý věk", kdy by určovali tempo, ale třebas Tvář ženy je filmem, který je pěkný dodnes. To vše pochopitelně kvůli hlavní představitelce. S lehkostí se promění z bestie do anděla díky plastické operaci od chirurga Wegerta, jehož manželku předtím vydírala. Nyní je pověřena úkolem zavraždit malého dědice Larse Erika, kde skutečné drama (nebo spíš love story?) začíná. Výborná je tu honička na saních nebo i přechozí výlet k vodopádu. "Díky své nové tváři teď na život pohlíží jinak. Už není rozhněvaná, zatrpklá a plná nenávisti ke všem okolo," píše se v jednom ze shrnutí tohoto filmu. Jak to tedy skončí? To ani sám Molander nevěděl a vyřešil to v rámci možností. Film měl původně skončit tak, že Anna zachrání chlapce zastřelením záporáka Torstena (hraje jej charakteristický Georg Rydeberg, ptačí muž z Hodiny vlků). V samém závěru je postavena před soud a zůstává na divákovi, aby rozhodl, jaký rozsudek bude vynesen (scénář napsal Gösta Stevens podle divadelní hry "Tenkrát..." od Francoise de Croisseta). To se však úplně neshoduje s Molanderovým schématem usmíření skrze odpuštění. Snad proto onen explicitní konec.(25.11.2014)

  • mikulem
    ***

    Původní Švédská verze Cukorova filmu A WOMAN'S FACE. --- Molander prakticky nevyužil potenciál první poloviny filmu, vyjma scén s lékařem film působí nudně. Veškerá pozornost je (i délkou stopáže) soustředěna na druhou polovinu, na vnitřní proměnu Bergmanové. Tam už není moc co vytknout. Dějově je to příjemně odlišné, některé dramatické scény z nové verze tu chybí, jiné naopak přibyly. Závěr dokonce Cukorovu verzi předčí, přestože ta je mým nejoblíbenějším filmem z poslední doby.(25.1.2012)

 
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace