Kůže, kterou nosím

Plným počtem hvězdiček hodnotím pouze filmy, které chci z jakéhokoliv důvodu znovu vidět. Tenhle film je natolik zvrhlý a šokující, že vlastně nevím, zda ho budu chtít ještě někdy vidět. Možná až vyprchají emoce a značně ho pozapomenu, objeví se opět v hledáčku mých zájmů. Almodóvarovi nelze upřít, že mi vnutil otázky stran zneužívání svých schopností a možností na úkor někoho jiného. (11.03.2012)

Tak tu zas raz máme dávku bezbrehej kreatívnej nádhernej úchylnosti, ktorú vie tak bravúrne citlivo podať, napísať a zrežírovať len Don Pedro za pomoci hereckých stálic. Ten, komu príde Almodóvar a jeho témy pritiahnuté za vlasy,opäť názor nezmení. Dávka poriadnych emócií sa koná aj tentokrát (hoci je všetko podané chladnejšou a vecnejšou formou ako býva zvykom), almodóvarovská psychológia ani teraz neustupuje a estetické cítenie sa s vekom autora neopotrebúva ani náhodou. A ja som len zvedavý, s akým námetom a silným príbehom príde tento nevyspytateľný španiel nabudúce...:) (04.01.2012)

Zhlédnutí tohoto filmu na 46. MFF KV mi nevyšlo, natěšeně jsem tedy vyrazil za opožděnou podzimní premiérou do Aera. A dobře jsem udělal, můj španělský oblíbenec mě tradičně nadchnul. Poslední Almodóvarův film nese všechny typické znaky tvůrcových předchozích snímků, tzn. jako vždy je to vizuálně vycizelovaný spektákl a esence scénáristické rafinovanosti v jednom. Po vizuální stránce je to jednoduše skvostné, celý ten film je plný jakési telenovelové krásy (ostentativní luxus, nádherní herci v dokonalém oblečení...), kde není ani stopy po sebemenším smítku. Stačí vylézt z kina do setmělé Prahy a bolestně vysvitne kontrast mez filmovou realitou a světem vezdejším. Po dějové stránce je to vzrušující a nekonvenční drama, které zcela famózně odkrývá pomalým tempem své karty a graduje k melodramaticky vyhraněnému finále. Symbolicky výmluvná je scéna, ve které Antonio Banderas coby psychopatický chirurg soustředěně omotává kovovým drátkem bonsaj. V tomto aktu tvarování malého stromku je ve zkratce vystiženo totéž, co dlouhá léta prováděl s člověkem: živý tvor je usazen do malého prostoru a kombinací drastických metod je tvarován s účelem přiblížit se ideálu. A co se mi líbilo snad nejvíc - "Kůže, kterou nosím" je dle mého soudu Almodóvarovým vrcholem v práci s filmovou hudbou - soundtrack je emocemi nabitá dokonalost, která kongeniálním způsobem splynula s promítaným obrazem. O kvalitách herců je zbytečné mluvit, všichni jsou pochopitelně výborní a po španělsku velmi charismatičtí. "Kůže, kterou nosím" je sympaticky výstřední film. UPDATE 9. 3. 2015 - Na druhé zhlédnutí se mi už tento film tak nelíbil jako prve (na vině je hlavně změna okolností, během nichž jsem film zhlédl poprvé a podruhé, a změna mého vztahu k Almodóvarovým filmům, které jsem před lety zbožňoval, ale teď je už nemůžu téměř ani vidět), ale na původním hodnocení se mi nic měnit nechce - ten moment, kdy film vyloží svoje trumfy, a člověku dojde, kdo je Vera vlastně zač, je prostě fascinující, a i když předloha Thierryho Jonqueta bude s velkou pravděpodobností strašný brak, nemohu se ubránit chuti si ji teď přečíst. A co je hlavní, to nejlepší na tomhle filmu je prostě soundtrack - posledních pár dní neposlouchám skoro nic jiného, to je prostě tak skvělá hudba, až to není možný. Toto je film, který mě vyloženě irituje tím, jak na sebe vrší jeden nesmysl na druhý, protože když se v nich člověk začne rýpat, vyloženě si zkazí sebelepší mínění, které o tom filmu mohl mít, ale v posledku asi vážně není třeba měnit nic na tom, co jsem o něm napsal kdysi, protože to svým způsobem stále platí. Jen ta chuť vidět od Almodóvara něco dalšího je u mě momentálně téměř na nule... (08.09.2011)

V příběhu plastického chirurga – mstitele, jenž štván dávnou rodinnou tragédií zběsile vyvíjí a testuje náhradní kůži – mrazí i prostředí: sterilní, aseptické, strohé a v čistých liniích prázdného domu umělé, počínaje četnými akty na stěnách a konče kůží připomínající elastický skafandr z punčocháčů. Kůže, kterou nosím je zkrátka přehlídkou vycizelované úchylnosti. Bezesporu zajímavou, rafinovanou, ozdobenou vskutku překvapivou pointou. Banderase uvidite hrat netradicne odtaziteho ve stylu Alana Delona. (26.05.2020)

Po Almodovarovskej dávke filmového španielskeho temperamentu musím vysloviť mierne sklamanie. La Piel que habito je po umeleckej stránke vycipkaný film do posledného detailu - príbeh je predkladaný zaujímavým spôsobom tak, že informácie z minulosti a súčasnosti sa k divákovi dostávajú postupne, čím sa vytvára príjemné napätie. Záujem o postavy a dej sa však nedostaví od úvodu (po pravde mi prišiel dosť nudný), ale až v momente, keď sa začína niečo diať (po 30 minútach). Najsilnejšia je vo filme stránka estetická. Keďže je film hlavne o potrebe fyzickej spokojnosti v neprospech psychickej, chlad, fetiš a abnormná obsesia v telesnú dokonalosť vládla celého filmu. Normálne city sú bokom a netreba ich ani hľadať. Aj keď ide o Almodovara, je to dosť kontroverzný a dráždivý filmový kúsok - za to estetický a umelecky vypiplaný. (30.12.2011)