Zvedá se vítr

Miyazakiho nejdospělejší a nejrealističtější film který je zároveň dechberoucím mástrpísem. Animace je naprosto bezkonkurenční a koukat na davové scény kde každá postavička žije svým vlastním životem nebo sledovat hustý kouř z motorů ve víru vrtulí to je prostě mazec. Příběh obyčejného člověka ve víru svých snů a událostí doby je lidský, civilní, vtipný i napínavý a dokáže dojmout přestože netlačí na pilu a snaží se vyhnout osvědčeným melodramatickým fintičkám na slzyčky. Jeden až nevěřícně kroutí hlavou jak snadno Miyazaki dokáže přetavit na první pohled nezáživné téma v chytlavou podívanou která s přehledem drží pozornost až do konce. Jestli jde opravdu o mistrovu rozlučku, tak je to rozlučka ve velkém stylu, přesto stále plná pokory, skromnosti a důstojnosti. (22.11.2014)

Nejsou od sebe snad vzdálenější národní povahy než ta Italská a Japonská. Mijazaki byl po celou svojí tvorbu Evropou inspirován, projektoval si do ní všechny své sny i naděje, nebál se jí ve svých dílech přetvářet navzdory historickým, společenským, kulturním, technickým či třeba architektonickým skutečnostem a vytvořil si tak svůj zvláštní prostor, do kterého si rádi chodí vydechnout i ti, kteří v těchto místech žijí a vědí, že tohle všechno je jinak. Ale přesto mají tendence propadat snění o tom jak málo stačilo, aby věci vypadaly právě takhle. Není divu, že jeden z motivů tohoto filmu je jak italský a japonský letecký konstruktér zjistí, že spolu sdílí sny, ačkoli se nikdy v životě nepotkali. Mijazaki se tu pokouší vyrovnat i dalšími kontrasty, které ho jako despotického pragmatického animátora úžasných snových říší celou dobu tíží a dává nám tak nahlédnout do života přesvědčeného leteckého technika, jenž se ve svém oboru nechává inspirovat sny či náhodnými vjemy z přírodní říše (kouzelný detail, kdy si Džiro při spatření kostry křídel amerických stíhaček uvědomí, že v USA se také jedí makrely). Čím déle film trvá, tím je jasnější, že v žádné z těchto otázek nedojdeme k uspokojivému řešení, protože cokoli Džiro dokáže na jedné své straně, tím přijde o něco na straně druhé. A přetrvávajícím pocitem je pak vlastně jeho závist vůči svému příteli ve snách, který narozdíl od něj pochopil, že za větou "Le vent se lève." následovalo vždycky "Il faut tenter de vivre!" "Sem se pochopitelně nedá normálně dostat, ale teď můžeme. Sny jsou v tomhle nesmírně praktické." (14.06.2024)

Viděno 26.8.2013 v kině Cinema Sunshine v japonském městě Numazu, Šizuoka. Při vzpomínce na Arrietty, kterou jsem před třemi lety viděla taktéž v Japonsku, jsem bezděčně i od tohoto filmu studia Ghibli čekala hodně. Tentokrát jsem však bohužel byla dost zklamaná. Na to, jak se o tomto filmu mluvilo, je to poměrně slabý a nezajímavý příběh, který bohužel zaujme nejspíš jen ty lidi, kteří mají zálibu v letadlech. Samozřejmě jsem věděla, že se to bude točit hodně okolo letadel, ale očekávala jsem, že milostný příběh, který se zde měl v tomto prostředí letadel odehrávat, bude trochu silnější a že to třeba vezme za srdce. Což se nestalo. Hlavní problém je velká nevyrovnanost tohoto milostného příběhu a řečí okolo letadel. Letadla bohužel hodně převažují a milostný příběh se tam odehrává skoro jen tak mimochodem. Po chvíli to začne hodně nudit. A při délce přes dvě hodiny je to navíc táhlá nuda. Oceňuju sice tu myšlenku, že by si člověk měl jít za svým snem (což v případě Džiróa je právě stavění letadel), ale mohlo to být zabaleno do trochu zajímavějšího "obalu" a dán o něco větší prostor romanci. Musím říct, že po zhlédnutí v kině jsem byla znuděná nejenom já, ale i moje kamarádka, která se na to taktéž celkem těšila a čekala od toho víc. Je to trochu škoda, ale ne každý Ghibli film se očividně povede. Silnější dvě hvězdičky. ~(2,4★)~ PS: Malinké plus - závěrečná píseň "Hikóki-gumo" zpěvačky Macutója Jumi (Matsutōya Yumi). (23.09.2013)

Film o inženýrovi, který chtěl dělat jen pěkná letadla, bohužel okolnosti světových dějin mu to nedovolily a tak musel navrhnout krásné avšak vražedné letadlo pro japonskou armádu. Co jiného měl dělat aby si onen sen splnil ? Určitě mohl říct ne, ale neřekl a tím vlastně posunul vývoj letadel o něco dopředu, byť za příliš vysokou cenu. Líbí se mi jak je Jiro záměrně v roli snílka a né nějakého krvelačného vraha, který vymýšlí co nejefektivnější zbraň, protože sny a představy jsou podle mého ta hnací síla, která pohaní soukolí naší technické tvořivosti. (08.11.2014)

Zdánlivě nenápadný život leteckého konstruktéra se pronikavě vhlížejícím režisérovým pohledem proměňuje v zázračnou pouť za ideálem, která mě především uchvátila svou prostotou, s níž setkává bdělé bytí se snovými zážitky, a okouzlila hrdinovou osobnostní celistvostí - pokorným odevzdáním se času, ranám a práci. Per aspera ad astra. Kaze tačinu... (18.08.2014)