Post Mortem

Upřímně řečeno, čekal jsem více. Námět jako takový je skvělý, ale nějak mi nesedlo to zpracování. Kdyby byl Mario jen krapet normálnější, možná bych tomu všemu co dělá věřil. Místy mi přišel totálně flegmatický a to i v případech, kdy by každý jiný člověk rozhodně jednal jinak. Myšlenka ukázat státní převrat jen formou přísunu těl Máriovi na pitevnu je rozhodně originální, ale mohlo to být uděláno lépe. Rovnou říkám, že jsem nečekal filmařsky dokonale zpracované poslední hodiny prokomunistického prezidenta Salvadora Allendeho a jeho věrných při marném boji v paláci a státní převrat pod taktovkou Pinocheta. Bohatě mi stačila ta v úvodu usazená kamera pod podvozkem halftracku zabírající skřípějící pásy a nápravu podvozku se skřípěním drtící sklo na ulici... Mimochodem to bylo dokonalé. I minimem se dá říci vše. Ani mi nevadila ta rozvláčnost některých scén, ale zkrátka mi to nějak nesedlo. Ale jako jinačí pohled na moderní dějiny a na státní převrat v Chile s tísíci obětí, umučených a nezvěstných to stojí za vidění. Co mne překvapilo byl fakt, že si tvůrci nazachovali odstup a hrdinové filmu straní svrženému prezidentovi. Tři volská oka. * * * (25.09.2013)

Já chápu, že je to celé strašně chladné záměrně a že hlavní hrdina (navzdory tomu, že asi dvakrát brečel) je bez emocí taky záměrně, ale problém je v tom, že mě to pak nedokázalo zaujmout, osudy všech postav mi byly ukradené a žádný silný dojem to ve mě nezanechalo - vlastně skoro žádný. Ono je to i způsobené tím, že se v tom filmu vlastně skoro nic nestane, takže když se to v posledních 15 minutách snaží být silné, už je pozdě. Líbí se mi ten nápad, natočit film o tak významné události takovým způsobem, že je ta událost co nejvíce upozaděna a celý film se věnuje člověku, který ji sám moc neřeší (a plyne z toho zajímavá myšlenka, že se člověk může zprávám o politice vyhýbat jak chce, ale stejně se jim plně nevyhne) a líbí se mi i kamera (i když to má divný formát obrazu), ale jinak už nemám co kladně hodnotit. Mohlo to být dobré, ale v tomhle podání to fakt jen nudí a nic v divákovi (tedy aspoň ve mě) nezanechá. Ale i tak jsem rád, že jsem ten film sehnal. On se totiž shání hodně blbě a i když dopadl jak dopadl, minimálně do mé DVD sbírky Edice náročného diváka (kterou vydaly Levné knihy) se mi hodí. 2* (27.12.2020)

Hlavní hrdina se nejprve rozpláče, když s milovanou Nancy sedí nad volským okem (už jen popis toho nezní zrovna dojemně). Podruhé pak v závěru, kdy skládá jeden kus nábytku na druhý a odděluje se tak nejen od své jediné vášně, ale také od celého světa. Snad toto se nám režisér snažil říci, kdo ví. V každém případě tak Mário činí asi pět minut, kdy si začnete říkat “bože, ať ta scéna skončí”, a ejhle, ono to skončí celé. Už jen za to oceňuji celé dílo o něco více. (11.11.2011)

Druhý celovečerní film Pabla Larraina o tom,jak to vypadá,když do cesty za láskou zasáhne státní převrat.Respektive,jak by to vypadat mělo.Protože výsledek je věru velmi žalostný.Je to jakási variace na téma "Láska za časů převratu",která je sice slušně napsaná,ale tak na půlhodinovou bakalářskou povídu,nikoliv na film v délce 98 minut.Proto je vše velmi pomalé,aby režisér vyplnil čas,takže polovinu filmu se nic neděje.Někde stojí kamera a jeden záběr trvá i několik minut,než se s ní zase hne.Ale hlavně se před ní vůbec nic neděje.Místy opravdu nuda k neukoukání.Herci nic zvláštního taky nepředvádějí a převrat proběhne téměř mimo plátno,takže divák z toho nemá opět nic.Nejlépe jsou udělané podivínské a samotářské postavy,ale to samo o sobě film nezachrání,stejně jako mrtvoly v márnici.Taky je na filmu vidět,jak žalostně málo prostředků na něj bylo.Celkově myslím,že režisér zkouší divákovu trpělivost a co vše divák vydrží.No,tohle vydržet se dá opravdu s vypětím všech sil.Já to vydržel a za několik nápadů a slušný námět smutečního dramatu dávám 35% a snažím se na to rychle zapomenout. (15.07.2011)

Události krvavého vojenského puče, který v září 1973 smetl vládu prezidenta Allendeho, patřily k důležitým mezníkům studené války. V mojí generaci byl puč v běžném povědomí, byť zkresleném optikou železné opony a bipolárního světa. Bojím se, že většina dnešních diváků se nebude v příběhu orientovat, zvlášť když jim to režisér Pablo Larraín ani v nejmenším neusnadňuje. Nevysvětluje, neanalyzuje, převrat zkrátka poznáváme subjektivně prostřednictvím podivínského úředníka na patologii, který mlčky a s kamenným pohledem ve tváři sleduje kupící se hromady mrtvol na podlaze, sténání raněných a vzrůstající strach v očích lidí. Jsme svědky ohledání těla prezidenta Aliendeho i prvních izolovaných činů odporu proti teroru. Velké dějiny se píší na ulicích a stadionech, tady se spíš uklízí to, co zbylo ze starého rozbitého světa. Mário je muž bez mimiky a citů kromě náklonnosti k tanečnici z místního divadla. Nemá rodinu ani přátele, minulost a vlastně ani smysluplnou budoucnost. Je jen nenápadným pozorovatelem událostí, které se vymkly i těm nejčernějším scénářům a představám. Celkový dojem: 75 %. (30.10.2013)