Slunce v síti

Některé scény se hned tak z paměti nevypaří, třeba ta, když děti vedou slepou matku k vodě. Podmanivá kamera divákovi také utkví. A i když vím, že Uher chtěl bouchajícími dveřmi umocnit pocit stereotypu, mám dojem, že tohle je ten jediný, který mu s chutí odpustím. Ano, když byly dveře opravené, jejich zvuk mi chyběl, mezi domy nebylo vše v pořádku a kompletní. A nějak podobně na mě působí celý film. Dá nám zvyknout na Fajolovy pobyty na střeše plné televizních antén, aby jej odvedl na brigádu. Nekončící úseky ze života dospívajících dětí jsou protínány vymazlenými záběry Szomolányiho kamery. Nevyvážený film, z kterého chvílemi jásám, abych se záhy začala nudit. (21.02.2016)

Slnko v sieti je bezesporu přelomové dílo československé kinematografie. Na druhou stranu jde však o počin, který stojí teprve na začátku něčeho velkolepého. To ale vůbec neznamená, že by ještě ostýchavě překračoval na prahu nové epochy a moderní impulsy by do něj pronikaly jen v jemných náznacích. Ačkoliv ještě stojí jednou nohou v estetice předešlých let (poměrně neorganické ztvárnění dusivých scén z Beliny domácnosti), daří se Uhrovy vytvořit zcela osobitou poetiku. To znamená především zcela potlačit pouhou ilustraci reality a rovnou se vnořit do pocitů nejednoznačného a fascinujícího hrdiny. Přesto jeho vnitřní svět a vztah založený na vysoce mravním a nesmlouvavém pohledu na mě působil někdy až didakticky a neživotně. A i scéna ze zemědělské brigády je spíše doslovnou kritikou vzdalující se poetickému a metaforickému vyznění ostatních scén snímku. Slnko v sieti je tak nakonec myšlenkově odvážným až ambiciozním počinem s podmanivě moderní atmosférou (antoniovské scenérie městské krajiny, Zelenkova konkrétní hudba), ale právě ony ideové ambice a snaha všestranně uchopit celý svět dozrávajícího Fajola vedou k stylistické roztříštěnosti a nesoudržnému vyjádření. Proto není zrovna jednoduché snímek sledovat, přijmout jeho zvláštní mikrosvět, naladit se na vlnu postav. Ale i to je jedním ze znaků čerstvého závanu individualismu, který s sebou přinesl. (10.02.2009)

Není to film zcela obyčejný, ale spíše provokativní, který je natočen velmi promyšleně a má nesmírnou sílu bezprostřednosti pohledu na tehdejší život mladých lidí a dobré dialogy. Vynikající slovenský režisér Štefan Uher dokázal v tomto filmu, že se dá natočit film bez iluzí a předsudků, s vůlí ukázat mládež takovou jakou byla i s poetikou jí vlastní. (14.09.2008)

Příjemná sonda do dob dávno minulých. Filmových i životních. Škoda, že spíše lyrická než epická. Jedno zhlédnutí je pro totální vstřebání všeho zřejmě málo. Některé filmové prvky jsou na svoji dobu přelomové, když se snímek pokusím srovnat se soudobými díly. Na dnešní poměry samozřejmě již zastaralé každým coulem. Já osobně příliš hvězdiček z čiré úcty nesypu. Více mě oslovil ten dobový kumunistický předskokan, který ani netuším, jestli je se samotným snímkem nějak pevně svázán a zdali ho vůbec do hodnocení přičítat. Dále jsem měl jeden menší problém... Chápu, píše se rok 1962, ale stejně mi v poměrně dost momentech nějak neštymoval zvuk s obrazem několika herců. Především jsem pociťoval tento problém přímo u hlavního hrdiny Mariána Bielika. Působilo to na mě, jako by byla spousta úseků dodatečně dodabována. A také se mi nelíbila Bela, protože byla hrozně řídká. Příběh byl docela fajn. Hrozně rád koukám na starší materiály a sleduji, jak to dříve chodilo, takže jsem se vyloženě nenudil. Všemožné paralely s tehdejší politickou situací asi úplně docenit nedovedu, protože jsem tu dobu ani vzdáleně nezažil a příběh je opravdu těžká lyrika, což není úplně mé kafíčko a ke spojení si souvislostí to rozhodně nepomáhá. Docela zde postrádám žánrové zařazení "poetický", protože pokud tohle není poetické, tak už asi nic. Pro filmaře, či nadšené kinematografické průzkumníky je film povinností. Pro běžného diváka zbytečností. Já osobně bych to viděl na pěknější 2 hvězdy. Viděno v rámci Filmové výzvy. Film jsem dostal od uživatele ytheri. (10.09.2015)

Medzinárodne asi najvýraznejšie dielo slovenskej kinematografie, po ktorej sú pomenované aj naše výročné filmové ceny. Poetický príbeh o dospievaní sa vyznačuje unikátnou atmosférou a fantastickou kamerou Stanislava Szomolányiho. Štefan Uher si tu postavil pomník a ak aj príliš neholdujete slovenskej tvorbe, toto dielo by ste si rozhodne nemali nechať ujsť. Podobných klenotov tu veľa nemáme. (07.12.2017)