Jen Bůh odpouští

Refn začítná koketovat s režisérskou onanií, oproti Drivu, kde měl dokonale odhadnuté do jaké míry může styl šlapat na paty obsahu, jsi tentokrát nedokáže stanovit žádné hranice a naprosto se poddává pouze způsobu vyprávění. Budování atmosféry tedy funguje výborně, jen pod ní nic nehledejte, protože nic nenajdete. (12.06.2013)

Krátká reportáž z prvního čtení scénáře: "Ty to máš tentokrát jednoduchý, Rájene. Budeš jen hodinu sedět, mlčet a tvářit se jak piča.". "A nebude to diváka příliš otravovat, Refne?". "Jak, kurva, otravovat??!! Jsem přeci "uhrančivý umělec" a ti ufoni jako já, pro které to točím, budou slastně hýkat, hledat dvojsysly a sáhodlouze filozofovat, co jsem tou esoterickou kokotinou chtěl zase říct. Navíc se chystám bezskrupulózně vykrádat Lynče, namrskám tam jako bonus ještě dvacet minut karaoke nějakého ťamana, třicet minut červeně nasvícené, sáhodlouze snímané chodby thajského bordelu a uvidíš ty ódy, jaký jsi nonverbální genitus a já genitální artista.". "Tak oukéj, Windigo, jsem rád, že se kvůli takové sračce nebudu muset moc krvit a plýtvat talentem!". (22.07.2013)

S vynecháním odstavce o ději kopíruji komentář k Drive. Refn točí všechno lautr stejně, a pořád stejně mě sere, a přitom pořád neopustil tu křehkou hranici za níž bych ho prostě už s klidem ignoroval. "Mám z Only God Forgives úplně stejný pocit jako z předchozích Refnových filmů Bronson, Valhalla Rising a hlavně Drive - jako by jejich autor strašně moc chtěl něco svými filmy sdělit, ale přitom vůbec neměl jasno v tom "co" a ani "jak". Stejně jako hirnlego jsem měl permanentně pocit že se tu strašlivě snaží kopírovat Noého a jodorowského.. ale je na to strašlivě prázdný Člověk se při tom až tak úplně nenudí, ale o nějakém vtažení a hlubším zaujetí taky nemůže být řeč. Režie je řemeslně zvládnutá perfektně, občasné záblesky efektního ultraviolence taky potěší, bavil jsem se tímto... ale šlo to pocitově úplně mimo mě, což je o to divnější že jinak tenhle typ filmů hodně můžu. Celkově mi to připadalo jako silně podvyživená variace na Jarmuschův Ghost Dog - Cesta samuraje v kombinaci s Noém, a nejsilnější pocit který jsem po skončení titulků měl bylo to, že by měl Refnovi někdo vrazit do rukou pořádný blockbuster - jednoduchý, drahý, zábavný a vizuálně totálně nabušený. 7/10 (14.04.2016)

"It's a little more complicated than that, mother." "Meaning what, exactly?" "Billy raped and killed a sixteen year old girl." "I'm sure he had his reasons." ____ Surreálný pseudo-art v té nejlepší formě, neskutečně vymazlený psychedelický bad-trip, audiovizuální gore terno, a v neposlední řadě famózní pocta tvorbě Alejandra Jodorowskyho a Gaspara Noého, ve který dánský král neo-noiru N.W. Refn nejlépe využil svou absolutní tvůrčí autokracii - jde spíš o takový tvůrčí fuck-off, v kterým si dělá co chce, a dělá to kurevsky dobře. Přestože snímek staví na poměrně jednoduché synopsi, jeho primární devizou je famózní nekonvenční forma, nekompromisně převažující nad obsahem, a disponující mnoha endogenními strukturami a metaforickými abstrakcemi - ty jsou ztělesněné v mnohdy nesouvisejících hypnotických obrazech, tzv. nespecifickém transferu, častokrát explicitně reflektující násilí, melancholicky rozjímavých pohledech, a zejména pak v neuvěřitelně podmanivé vizuální stylistice, která má úchvatné spektrální scenérie a kompoziční aranžmá jednotlivých barev. Celkový nekomfortní zážitek a psychosomatická arytmika je umocněna jako vždy fenomenálním ambientním podkresem Cliffa Martineze. Ryan Gosling zde navíc nejefektivněji využil své herectví očima.... Resumé? Provokativně iritující neo-noirový zážitek pro ty nejotrlejší a nejnáročnější diváky, na který jen tak nezapomenu - prostě a jednoduše jeden z nejvíc podceňovaných snímků posledních let. Vsadím se, že kdyby danou premisu zrežíroval kupříkladu David Lynch, Hitchcock, Coppola, Nolan, Fincher či jiný známější režisér, bylo by momentální hodnocení nejmíň o 30% výš.... VERDIKT: 8,6 bangkokských neonů z 10 [#LSDJEKÁMOŠNEŽRÁDLO] (08.08.2020)

Drive overdrive, alebo halucinogénny revenge film v trvalom balansovaní medzi brakom a umením. Budú z neho vo vytržení nielen fanúšikovia Jodorowského (čo ja nie som), ale podľa nadšeného výskotu v Cannskom hľadisku aj širšie publikum. Vyprahlosť duší jednotlivých charakterov skrz fetišitsicky dokonalé aranžmá scén v obraze i zvuku boli pre mňa už viac čistou maniérou ako vťahujúcou hypnózou pre meditatívne dumky nad povahou a opodstatnenosťou pomsty. Gosslingova tichá postava sa stáva žiaľ už jeho art trademarkom. Herecky tak jednoznačne vládne Kristin-Scott Thomas, ako jediná aspoň v náznakoch živá postava v tomto panteóne mŕtvol (jedno či ešte chodiacich, alebo nadobro už v tuhom stave) a áno, som si vedomý tej zámernej neexistenčnej neživotnosti zvyšku ansámblu. To, že režisér "umí" a má každú scénu do detailu premyslenú, je viditeľné permanentne. Chyba v komunikácii bude teda hlavne na mojej strane, kedže tento jeho koncept som od začiatku neprijal a celé mi to prišlo ako Drive deja vu - mágia noci zamenila americké ulice za thajské, náhla erupcia násilia rovnako totožná, neadresnosť hlavnej postavy, ktorá volant vystriedala za manažment kontaktných zápasov. Aj z rešpektu k režisérovej predchádzajúcej (hlavne rannej) tvorbe sa budem rád mýliť v svojom súčasnom podozrení, že úspech Drive ho zacyklil v sebaomamujúcej aure pozoruhodného tvorcu, pretože s jeho talentom má rozhodne na viac, ako len na ďalšie kópie už povedaného bez pridanej hodnoty. (22.05.2013)