Jen Bůh odpouští

Po delší odmlce, po utichnutí tehdejšího haló a nářků ohledně neuspokojených očekávání jsem si film pustil znovu a musím říct, že jsem si ho docela užil. Refn po záslužně úspěšném Drive z mainstreamu rychle utekl, aby se vrátil ke svým dřívějším motivům, a tak i nyní servíruje podivný, artový film, který je přímo designován k tomu, aby vyvolal rozčarované reakce. Hlavním motivem je nejspíš demýtizace charismatického alfa samce, jehož Refn pečlivě transformuje do ustrašeného, ublíženého chlapečka, paralyzovaného svými touhami, které si sám neodváží uspokojit (v přeneseném významu - paralyzovaného svou matkou). Film je tak nějak celkově zajímavý, to ano, jenže v ničem vyloženě oslnivý - divák si z něj nemá moc, co odnést. 6/10 (06.06.2013)

Nicolas Winding Refn natolik miluje svůj osobitý styl, že se o něm rozhodl natočit film. A do hlavní role neobsadil nikoho jiného, než opět mlčenlivého Ryana Goslinga. Only God Forgives v podstatě ani nemá děj. Disponuje však několika prvky, které z něj svým způsobem dělají jakési egocentrické umělecké dílo. Má tichého Ryana, "dirty bitch" Kristin Scott Thomas, hýří barvami a vizuálními orgiemi a všechny postavy se chovají zcela apaticky, nezaujatě a lhostejně. Hudební stránka zase perfektně zapadá do celkového stylu snímku. A ještě bych zapomněla na "Stare Contest." Všichni se pořád jenom dívají:) Forma jednoznačně převážila nad obsahem. Jako nějaký módní, luxusní, sezónní kousek, nebo ti, co je nosí. Na pohled hezké a líbivé, pod povrchem však prázdné. Tak nějak jsem si představila, že by mohl vypadat Kill Bill, kdyby ho natočil pan Refn:) (19.10.2014)

Je to Refn, takový jak ho známe, a přesto tentokrát poněkud jiný. Vizuál je skvělý, ale to není a ani nemá být všechno. No ale co dál? Je to prázdné nebo ne? (neřekl bych). Refn si Drivem nadělal možná trochu nechtěnou popularitu (u části publika, o které nestál?) a ta je na diváckém přijetí jeho nejnovějšího snímku jasně patrná. A právě Only God Forgives je jeho osobitou odpovědí na tuhle situaci (včetně všeho kolem, i připosraného Goslinga, jak říká H34D). Nový háv, ale návrat ke kořenům (některé motivy mi připomínají Dealerovskou trilogii, v něčem pak může evokovat i Bronsona). Opět si k Refnově filmu po první projekci hledám cestu jen zatraceně těžko, takže i hodnocení je spíše provizorní (ale postupně dostávám chuť přidat). A jen dodatek: poukazovat na explicitní násilí v Refnově filmu (v dobrém, nebo špatném smyslu), to je jak psát, že „ti negři to zase posrali“. Výsledek?: Prostě zatím nevím, jak se k tomu filmu postavit a pokud jste dočetli až sem, tak potvrzuju, že jste četli zbytečně. (06.06.2013)

Refn začítná koketovat s režisérskou onanií, oproti Drivu, kde měl dokonale odhadnuté do jaké míry může styl šlapat na paty obsahu, jsi tentokrát nedokáže stanovit žádné hranice a naprosto se poddává pouze způsobu vyprávění. Budování atmosféry tedy funguje výborně, jen pod ní nic nehledejte, protože nic nenajdete. (12.06.2013)

Pseudoartová hra se symboly, neurčitými postavami a historkou o pomstě a (ne)odpuštění, ve které kraluje fantastická kamera a nechtěná směšnost Goslingova vyprázdněného pohledu, které v součtu vystačí na největší filmovou pózu a zároveň epic fail roku, protože už dlouho jsem neviděl film, u kterého by bylo tak moc vidět, čím chce být a zároveň funguje přesně naopak; chci si o tom přečíst dlouhý rozbor od nějakého filmového teoretika. (21.09.2013)