Tmář a jeho rod aneb Slzavé údolí pyramid

Karel Vachek konečně pojmenoval svoji metodu a způsob myšlení. Po předcházejících dvou rozpačitých filmech natočil jedno ze svých nejlepších románově pojatých děl. První hodinou je opět potřeba se trochu proukousávat, pak snímek ale nabere ohromný spád a kromě toho, že je filosoficky inspirativní, je i naprosto nefalšovaně zábavný a dokonce i divácky přístupný. (Mimochodem, oficiální text distributora se s výslednou podobou filmu hodně míjí.) (28.10.2011)

Další Vachkův rozsáhlý esej kupodivu dává i jakýsi smysl (pokud to divák nevzdá hned na začátku, což s přihlédnutím ke stopáži není nic zvláštního). Sice netuším, jak s tím souvisí Oldřich Nový a hned u několika postav jsem vůbec nepochopil, o čem vlastně byla řeč, ale tentokrát se to dá v pohodě usledovat, aniž by se člověk musel zvlášť přemáhat. (Ale ty hrátky s kamerou mě fakt nebavily: na rybí oko teď budu mít aspoň měsíc alergii a horizontálně dělený obraz z Japonska, to už bylo fakt psycho.) (23.08.2015)

Myslím, že u Vachka nejde tolik o jednotlivé zřetlené obsahy, o konkrétní obsah řečí, které se v tom filmu vedou, ale spíš o jisté "synergické" prolínání energií. V tom má Vachek překvapivě blízko k výtvarnému umění. A překvapivě blízko k myšlence filmu jako sochy v času. Prostě a jednoduše řečeno: Tmář je složen z několika artefaktů, které působí, aniž by bylo nutné se tolik zabývat jejich zjevnou rovinou. Navíc Oldřich Nový ve zvukové stopě. Tmář na mě ale dělal dojem závěrečného díla. Kéž by tomu tak nebylo! (03.07.2012)

Potřebný film, který mimo jiné naznačuje meze komunikace (za těch 199 minut celou problematiku sotva nakousl), potřebu zdravého skepticismu a nutnost uvědomit si, že nesmíme věřit ničemu, co se tváří jako "jistota". Jak říká klasik, v naší konečné a proměňující se existenci nemají jistoty z definice smysl. A jinak, i přes možný dojem "objektivní směsky" je Tmáře stále potřeba přijímat jako velmi subjektivní názor režiséra. Chtěl jsem ještě napsat: "Pro mě osobně by film mohl být mnohem delší a tematizovat víc z problematických věcí z velkých klasických náboženství.", ale během psaní jsem si povzpomínal, že to tam vlastně skoro všechno bylo. (24.04.2012)

Film o všemožných záhadách světa (to slovo nemám zrovna rád, ale sem se naprosto hodí) optikou Karla Vachka. Sice to trvá tři a půl hodiny, je to epizodické a pořád se tady v obraze odehrává něco, co nesouvisí se zvukem, jenže na rozdíl od Záviše to většinou dává nějaký smysl a už to není jenom nahodilý sled myšlenek, ale sled myšlenek věnující se jednomu tématu. I přes svoji šílenou délku ale nemůžu říct, že by to nějak hodně nudilo, naopak, na Vachka to ubíhá docela "svižně" (a to je to o hodinu delší než Záviš). Fanoušky všemožných záhad to o skoro nic nového neobohatí, ale celkově to působí jako nějaká kronika záhad s občasným filozofováním (třeba o (ne)existenci Boha, natočená Karlem Vachkem. Nějakou celkovou myšlenku, završení, si zde musí divák udělat sám, jelikož v tomhle 3 a půl hodiny dlouhém dokumentu se toho probírá opravdu hodně. Dokonce to můžete i interpretovat tak, že to je film o mimozemšťanovi na Zemi, který má lidskou podobu a chce se přesvědčit, jestli o něm náhodou někdo už neví (protože Vachek se fakt chvílemi choval jak z jiné planety, tím skákáním do řeči, gestikulováním, zmateným pokládáním otázek...) Mě osobně se to nakonec i celkem líbilo, protože to na rozdíl od Záviše nějak vypadalo a něco říkalo. Dokonce i Dänkien se tady objevil. A snad poprvé se mi líbily záběry z rybího oka a třeba v tom New Yorku (aspoň mám dojem, že to byl New York) ty záběry z auta byly - nevěřím tomu, že to říkám - úžasné. Hlavně se mi líbilo, jak jim tam na obloze v noci proletělo letadlo, zrovna když ji kameraman zabíral. A úplně bych zapomněl, že tam je i humor (třeba KAMERA ERROR, kdo viděl, pochopí). Opravdu jsem ke slabým 4* neměl daleko, ale nakonec se spíš přikloním k silným 3*. (26.04.2020)