Play
Play
Play
Hra
Play
Play
Play
Režie:
Ruben ÖstlundScénář:
Ruben ÖstlundKamera:
Marius Dybwad BrandrudHrají:
Anas Abdirahman, Sebastian Blyckert, Yannick Diakite, Sebastian Hegmar, Abdiaziz Hilowle, Nana Manu, John Ortiz, Kevin Vaz, Johan Jonason, Axel Danielson (více)VOD (3)
Obsahy(1)
Film rekonstruuje s mrazivostí i jemným humorem skutečný případ systematického a sofistikovaného okrádání dětí skupinou jejich vrstevníků černé pleti v průběhu několika let v centru Göteborgu. (Cinemax)
Videa (1)
Recenze (87)
Pred pár týždňami sa na verejnosti objavilo video z Nemecka, ako jeden muž v podchode, výzorom pripomínajúci Araba (inak Bulhar), zhodil zo schodov ženu, ktorá si následne polámala obe ruky, pričom stotožniť páchateľa sa polícii podarilo až PO zverejnení uvedených záberov. A viete aký bol následný krok nemeckej prokuratúry?? Neobvinila muža, ktorý skutok spáchal, ale pátra po identite osoby, ktorá video zverejnila, lebo ÚDAJNE vzhľadom k momentálnej situácii, migrácii, podnecuje k rasovej nenávisti. Švédi si s týmto faktom zrejme hlavu nelámu, lebo ak už tento snímok nie je o podnecovaní (samozrejme že nie je!!!) k ľuďom čiernej pleti, tak už ozaj potom neviem ktorý. Trochu ma mrzí akým pomalým tempom či bez výrazných prvkov je "Play" napriek vážnej téme šikany spracovaný. Záver je však veľavravný. Zobrať z logických dôvodov "spravodlivosť" do vlastných rúk, nemusí vždy vzbudiť pochopenie u mnohých ľudí, pričom múdrami disponujú najmä tí, ktorých sa to výsostne netýka. Celkovo som však mierne sklamaný. Aj keď je snímok vďaka svojmu špecifickému spracovaniu veľmi realisticky poňatý, z pohľadu zásahu do emócií som čakal omnoho viac. ()
Ruben sa nezdá. Odťažitosť nezúšastneného pozorovateľa, ktorý sleduje celé dianie je dovedená do dokonalosti. Kamera je statická, zachytáva drobné mikropríbehy, ktoré postupne ale isto rozvíjajú veľmi nepríjemnú hru o vládu, kde je citeľný strach, úzkosť a hlavne bezmocnosť. Film podľa vzoru dokumentárnych prvkov nesúdi, len zachytáva. Postavy spĺňajú svoje úlohy v rámci celého príbehu a stávajú sa kritikou nie len imigrantskou ale aj spoločensky hodnotovou. Scény s kolískou v zásade ukazujú nezáujem o pravidlá. Akýsi výsmech varovaniam, ktoré sú opodstatnené. Skrátka typické zatváranie očí pred skutočným problémom. Liberalizmus je mierne naštiepený. Hodnotovosť stratená. Ale Ruben vychádza z toho ako víťaz. Využil nehercov. Viedol ich parádne. Nakopil silné scény a zanechal posolstvo. A život ide aj tak ďalej. ()
Celá první hodina se odehrává v uzavřeném prostředí (švédské světelné podzemní město, dopravní prostředek), druhá polovina pak v příměstské přírodě a na ulicích. První prostředí je pro rozvratnou činnost gangů mladistvých jako dělané, ale i to druhé mají kupodivu rovněž dobře zmáknuté. Film Rubena Östlunda je i v rámci filmů zabývajících se šikanou zcela mimořádný, a to především svojí komplexností a vytříbenou popisností nezaujatého vypravěče - včetně metonymie kolébky, která nikomu nepatří, tedy. ten, kdo se v ní narodí, a to, že se nakonec objevuje u "imigrantů", může znamenat i ještě dlaší posun ... Záverečný odkaz, že jsou i jiné hodnoty (tanec, klarinet) asi neprojde; v celkovém kontextu se nemůže jevit jinak, než jako komická vsuvka. A jaký další film Östlund natočí? Zřejmě již z prostředí segregované společnosti, v níž rodiny švédských intelektuálů a podnikatelů budou žít někde za zdí a běžný venkovní život zcela ovládnou gangy ne již dětské, ale dospělé. Zábava, sport, hra, cokoli, co děti provádějí, je vždy přípravou na budoucí "povolání", každý se usadí (jak se říká), ale usadí se jen do toho, co důvěrně poznal v dětství... Také jsem viděl svoji peněženku s doklady, jak opustila batoh a začala létat z jedné ruky do druhé, až se někde ztratila... Jansen ve svém komentáři cituje Hanse-Hermanna Hoppeho, který se sezuje z trůnu dalšího boha, náhražku Boha, demokracii. ()
Tak jak vidím, černošští imigranti obohacují Švédsko už pěknejch pár let. Pět černoššskejch kluků dvě hodiny zastrašuje tři malý bílý kluky. No, do těch bílejch počítám i číňana, jenže ti, světe div se, umí přijmout kulturu země kde žijí. Film mě teda hodně nasral, ale nejvíc ty dvě švédský báby na konci. ()
Galerie (15)
Zajímavosti (2)
- Po premiéře Hry se na švédské mediální scéně strhla nebývalá bouře. Režisér Ruben Östlund byl oponenty označen za rasistu, který potvrzuje stereotypy o přistěhovalcích, místo aby je vyvracel. Příznivci namítali, že snímek na rasismus a třídní nerovnost naopak upozorňuje a míří na bolavá místa švédského státu, jež zůstávají tabu. (Zdroj: Letní filmová škola)
- Film se natáčel ve švédském Göteborgu a v kraji Västra Götalands län. (Zlatohlávek)
Inu, co dodat. Psychologická věrnost je skutečně dokonalá. Kdo ky žil poblíž nějakého romského gheta se musel usmívat a zároveň trnout hrůzou při pomyšlení na své vlastní vzpomínky, z filmu jak vystřižené. Jak některá drobná zajatectví, absurdní narčení z krádeže, lži nebo napadení, která je třeba "vyřešit", mohla dopadnout a v některých případech jistě i dopadla. Je známou věci, že rasismus malých skupin obyvatel, jakoby se snažil vyvážit většinový tlak, kterému dost těžko dokážeme rozumět, protože se na nás nevztahuje: vysokou arogancí, agresivitou a brutalitou. O pomalém plíživém většinovém tlaku víme pramálo, protože se nás bytostně nedotýká: Byla jeho analýza správná? Jsou mechanismy pozitivní diskriminace nastaveny správně? Směřují účelně k rozvoji a integraci etnicky odlišných skupin? Je apriorně vstřícný a rovnoprávný přístup bezpečný? Nebo se stává prostředkem pro zneužívání základů námi definované humanity? Kdo někdy žil v Ostravě, musí se pousmát: děje so to na každém kroku, takže rodiče naváhají své děti naprosto diskriminačně poučit o tom, jak se věci mají a tím je ochránit. Ve škole paní učitelka děti pokárá, ony znejistí a jednou si to na vlastní kůži vyzkoušejí. Klíčové slovo je tedy zkušenost. Přes veškerou ve filmu zobrazovanou "multikulturalitu", zdá se že Švédsko nemá s etnicky odlišným obyvatelstvem dostatečně dlouhodobé zkušeností. Už nejsou tak docela bezpečnou zemí a myšlení jejich občanů se bude měnit. Dojde a v současnosti už dochází, ke střetům názorů, které režisér v klíčové scéně zobrazuje. Vypravěčské umění Rubena Östlunda mám tendeci přirovnat k některým Hanekeho fimům. Už podobnost Play a Funny games není náhodná (nedomnívám se, že je to autorův záměr). Jedná se o velmi podobný psychologický trik. V obou případech se projevují jako drobná nedorozumění, která se přece dají vysvětlit, jde o prostředí bezpečné země, které oběti přeceňuji: status občana, existenci práva, instituce policie etc. Psychologická klička, při níž si oběť neuvědomuje, že klame sama sebe. Že je ve skutečnosti s agresorem docela sama a že není v jeji moci se bránit. Kluci se ve filmu báli, nevěděli čeho, ale báli se, děti jsou citlivější. Odhadli situaci správně, ale zkostnatělost dospělých ji bagatelizovala, protože se nic nestalo, neobjevil se důkaz. Potřebujeme důkazy namísto intuice, to je velmi zrádné. Vyprávěním se blíží spíše Caché, nebo ještě starším Hanekeho filmům. Haneke vypráví o dome, kam si pouštíme někdy i trochu rozpačitě návštěvu. Östlund vypráví o státě, kam si pouštíme nové spoluobčany, "domu", do nějž si pouštíme další "nájemníky", o "obci", kam přibývají další naši "bližní". Nakonec si děti uvědomí, že hrály hazardní hru, jejiž pravidla neznaly. Že se pustily do dorodružství, které nemohlo nikdy dopadnout dobře (volba mezi kavárnou a navázáním komunikace s pronásledovateli), uvědomily si, že tu hru ani nedokážou hrát, protože je velmi odlišná a překvapeně se propadly se do unaveného mechanického plnění nesmyslných pokynů. Nanastala žádná vzpoura, protest, žádná odplata. Umíme my hrát hru, kterou hrajeme? () (méně) (více)