Hmyz

Jeník evidentně zatoužil po rekviem snad urputněji než jedna známá egoistická vypitá mrtvola po prezidentském pohřbu. A ostuda je z toho téměř srovnatelná. Dříve solidně čipernému a mile úchylnému dědkovi už totiž stařecká demence zjevně sežrala jak libido a všechny deviace, tak tvůrčí invenci a soudnost, tudíž si to na epitaf přisenilnil s naprosto neuseditelnou, totálně prázdnou, impotentní, otravnou a peklotyčně nudnou pičózou za každou cenu. Pičózou, za níž by ho bratři Čapkové, a já s nimi, akorát tak zhnuseně nechali pochcat Dášenkou, načež by ho přinutili sežrat entomologický výběr těch nejhnusnějších brouků, což by možná jeho osteoporóznímu egu alespoň trochu přiblížilo divákovy pocity z téhle útrpné alzheimerické sračky. Surrealistické jako sny o slintání si na bradu po lobotomii, plné tumoru natolik absurdního, že by si u něj musel hepatitickými prsty násilně zvedat koutky i certifikovaný narkoman, co normálně mívá nezastavitelné záchvaty smíchu při suchém pronesení slova „bagr“, a napěchované metaforami tak sofistikovanými, že by je kromě jako vždy mimózních artových hnědopichů dekryptovali pouze pacienti Centra pro léčbu geriatrických malformací. Prostě snad horší než downí balet podle Karafiáta a trestuhodné plýtvání skvělými herci. Sorryjako, mistře, ale měl jste odejít důstojně při Vyšilování. (28.05.2018)

„Co je, proč nehrajem?! Jedem, než vychladnem.“ Od Jana Švankmajera jsem sice viděl jen Šílené, přesto jsem měl jistá očekávání. A ta byla vedle jak ta jedle. Úvod snad ještě sliboval „podvratnou“ podívanou, ale tahle představa se mi rychle rozplynula. Začal jsem si čím dál víc připadat jako Lábusova postava, tzn. marně utíkající před tím hovnem, které se na mě valilo z plátna. Ano, mohlo to mít jistý potenciál, pokud by to byl čistě dokument o natáčení filmu…ale v tom je právě ten „vtip“, splácání dohromady vůbec nefunguje (o „boření stěn“ ani nemluvě). Žádná podvratnost či nekonvenčnost, prostá nemohoucnost až tvůrčí impotence. A především nuda a zklamání. Na film jsem se podíval hlavně kvůli lvím nominacím…a ne, nedoporučuju. A už vůbec ne těm, kteří by v tom snad chtěli hledat filmové zpracování Ze života hmyzu (za tohle by bratři Čapkové asi nepoděkovali). Milosrdná 1* za těch pár triků a alespoň 2 herce, kteří se ve svých „hmyzích“ rolích vyblbli a přitom mi nepřišli úplně trapní (Lichý, Dulava), jinak to bylo místy až utrpení. (03.02.2019)

Tohle je prostě experiment, kdybych to měl hodnotit v rámci normálního filmu, bylo by to asi sotva na 1*. Navíc je vidět, že to Švankmajer prostě chtěl natáhnout co nejvíc, jelikož mezi scénami filmu máme behind the scenes a občas tam nějaký herec vypráví něco o tom, jaké se mu zdají sny. Není to zajímavé, jenom zdlouhavé, behind the scenes bych uvítal max jako bonus na DVD, ale cpát to do filmu mi fakt připadá jenom na protažení filmu. Příběh tu nemá smysl hledat, jelikož není. Ale od Švankmajera bych čekal něco jiného a hlavně něco víc. Ty jeho animace téměř chybí, což je velká škoda, scénky většinou nudné, stejně jako celý film. Na začátku je zase předmluvu, stejně jako v Přežít svůj život. Sice to má zajímavé charaktery postav a pár zajímavých scén, ale tady to končí. Hmyz nemá sám o sobě moc co nabídnout a na nějakou změnu chování postav (viz obsah) musíte čekat skoro celý film. Jako film to za moc nestojí, jako experiment to ze sebe mohlo vytěžit mnohem víc. 2* (02.09.2018)

Tenhle film je... Krásně divnej. Sice postrádá dokonalou, surreální úchylnost a magoření, které mám od Švankmajera nejraději (Šílení), ale i tak se najde pár dobrých momentů, které dokáží zapůsobit tím správně nepochopitelným způsobem a tam, kde film začne ztrácet dech, přichází velké osvěžení, v podobě scén ze samotného natáčení, což je část filmu, které jsem se hodně bál, ale nakonec tohle stříhání fikčního děje a natáčení působí hrozně osvěžujícím dojmem a je vzájemně v dobrém poměru. A přestože je tu animace dost málo, vůbec to nevadí, protože je tu hned několik hereckých koncertů a ať už se jedná o nádherně nesympatického Dulavu, nebo Lábusovská variace na Indiana Jonese, kde je místo obřího šutru nadměrná koule pana hovnivála, je pořád na co koukat. Tady fakt nemá smysl, hledat smysl. Buď to diváka baví, nebo ne, nic mezi tím. (12.01.2019)

V jedné z úvodních scén filmu Tři billboardy kousek za Ebbingem, který jsem shodou okolností viděl před několika dny, dojde na okamžik, kdy hlavní hrdinka spatří na okenním rámu bezbranného, na krovkách ležícího brouka (roháčka, nepletu-li se) a jemným mateřským gestem mu pomůže dostat se zpátky na nohy. V tomto buddhovsky soucitném úkonu jako by se zračila veškerá lidskost a dobrota hlavní hrdinky, ale v přeneseném smyslu i filmu samotného, potažmo necynického způsobu, jakým pohlíží na člověka/život. Jak nepřekonatelná (duchovní) vzdálenost se mezi dvěma uměleckými díly může klenout, mi ve Švankmajerově Hmyzu úspěšně dokázala sice kratičká, ale čímsi podobně výmluvná scéna, v níž postava Jiřího Lábuse pomstychtivě zamáčkne chrobáka, jehož po většinu filmu drží v krabičce od zápalek... (20.02.2018)