Přání

Prvá polovica je oproti druhej značne nekonzistentná. Bez nej by sme ale nevedeli v akej situácií sa hrdinovia ocitli. Ani by sme nevedeli v akom sociálnom prostredí sa nachádzajú a kto všetko ich obklopuje. Druhá mierne nadnesená- kde sa hľadá miesto odkiaľ sa dá zakričať prianie, ktoré sa môže splniť má v sebe presne tú hravosť, jednoduchosť a úprimnosť s akou asi Koreeda do filmu šiel. Nejedná sa o žiadny veľký film. Ale tentoraz sa nesnaží poukazovať na problémy, len na rozdiely. Tým je nenútení a má v sebe akýsi nadhľad. V prvej polovici sa ale deti tvária ako dospelí, čo mi trochu vadilo. V tej druhej, kde sú to len deti pred uvedomením, alebo ako chcete veľkým rozhodnutím vypovedá o scenáristickej a režisérskej uvedomelosti. Pekný film. Nie dokonalý, ale pekný. (02.09.2015)

Vcelku velmi pěkný film ze současné japonské produkce. Kouzelný příběh o nevyhnutelnosti dospívání. Přestože to každého potká v jiném věku. Ač je děj svázaný s dětským světem a jejich neposkvrněnou duší je vážným zamyšlením nad lidským životem a běžnými "člověčími" problémy. Celkový dojem sráží až přílišná délka přes dvě hodiny. Zvlášť první hodina je rozvláčná a vůbec by jí neškodilo prostříhat. To druhá část už má dobrou dynamiku a rytmus. Vtáhne diváka do děje, který se svižně odvíjí ke svému jasnému cíli a je plná emocí. Dětští herci odvedli velmi dobrou a přesvědčivou práci. (06.11.2012)

Prianie nie je asi tak precízne premyslený a vystavaný film ako Naša malá sestra či Zlodeji, avšak má srdce no a skrátka decká sú zlaté. Spočiatku sa môže v deji a v postavách strácať nielen Európan a Američan, ale aj Japonec, avšak dôležitejšie je, že... decká sú zlaté. Samotná akcia "vlaky" má svoje vnútorné napätie, i keď v podstate v nej nejde o nič, "iba" o splnenie si detského sna, no a jej najväčšou devízou je fakt, že... decká sú zlaté. Inými slovami Prianie treba viac precítiť, než že by bolo potrebné pochopiť všetky súvislosti a spletité vzťahy. 70% (26.01.2024)

Jako mám v Evropě rád téměř všechny filmy pana Nolana, tak na poli Japonských dramat u mě jasně vévodí Kore-eda. Zbožňuji jebo filmovou tvorbu, kdy většinou sledujeme čistě všední životy obyčejných lidí s dokonale a nenásilně přenesenými city na diváka. V tomto je pro mě absolutní jednička. Navíc své herce dokáže natolik vycepovat, že vše působí opravdově, nikoliv uměle. (19.07.2017)

Po piatom Koreedovom filme uz mam celkom slusnu predstavu, co od neho ocakavat. Civilny pristup s pomalym tempom rozoberajuci nejaku vaznu temu, ktora sa ale odkrýva velmi pozvolne. Dôlezite je, ci je tema silna sama o seba natolko, aby ma zaujala, lebo ak nie, tak vdaka reziserovmu pristupu môze film dost nudit. Tentokrat ma obsah trochu zmiatol a cakal som skôr taky klasicky detsky film v ktorom sledujeme prihody malych deti a na konci to bude mat nejaky ten dramatickejsi presah. Ale prilis roztomilo detsky to nepôsobi. Cela prva hodina, v ktorej sa mame zoznamit s rodinnym zazemim deti, sa strasne vlecie a nic zaujimave sa v nej nestane. Potom sa deti konecne vydaju na cestu s urcitym cielom a bohuzial pre mna sa zabavnost filmu nezvysila. Asi to bude tym, ze ma prilis nezaujali postavy a tym padom aj ten dramaticky presah vo mne nevyvolal ziadne emocie a behom celeho filmu som sa nudil. Skoda. Nabuduce si snad Koreeda vynerie nejaku zaujimavejsiu temu. 5/10. (31.01.2017)