Proti větru

Workoholický otec, musí přehodnotit svůj dosavadní život ve chvíli, kdy jeho manželka záhadně zmizí a on se musí postarat o své malé děti. V mnoha chvílích citově vyděračské drama, které však nemá mnoho aspektů, které by v daném žánru zaujaly. Herci nepřekvapí ani nezaujmou. stejně jako plytký scénář a obyčejná režie. (13.01.2013)

[FFF 2012, Sydney] Nepodliezavá a predsa sugestívna, tiesnivá i posmeľujúca a jednoznačne rázna odpoveď na toporné usmoklenosti typu "We bought the zoo" alebo "Descendants". Stačí keď si odmyslíme mamičku v kóme či už dávno po smrti a pre zmenu ju necháme nevedno kam zmiznúť hneď deň po manželskej hádke. Následne sa rozbehne identická zápletka (osamotený otec s dvomi deťmi sa od rušnej každodennosti presúva do pokľudného ústrania za účelom začatia od nuly, nutno dodať, že pribudá faktor bodľavého pochybovania) ako pri dvoch vyššie uvedených tituloch, ktoré však za sebaistou prvotinou Jalila Lesperta odsúdeniahodne zaostávajú. Najmarkantnejší rozdiel spočíva v tom, že J.L. s pojmami ako samota, výčitky, vina, viera, obroda narába bez tendenčných manierov a sústreďuje sa predovšetkým na priam stelesnenie týchto motívov do moróznej všednosti. K tomu tiež dopomáhajú distingvované her. výkony a presne "my cup of tea" ozvučenie zväčša plné exper. ambientu skoro ako od Samiho Sänpäkkilä. Niekomu sa asi nebude pozdávať prostomyseľné jednanie "main characteru" Benoîta Magimela, ktorý svojími činmi ide proti zdravému rozumu a privodzuje tak viac útrap než úžitku, ale aj keď i ja som s jeho správaním spočiatku nesympatizoval, po čase som si uvedomil, že práve ony "nepravdepodobné" rozhodnutia sú na mieste-metaforicky tu boria predsudky a byrokraciu."Des vents contraires" je nakoniec cez všetku tu priliehavú smolu aj rozvážne optimistický príspevok na tému "nové začiatky", vidno to počas a takisto na samom konci kedy sa zas raz (aspoň na chvíľu) pripomenie, že nemožné neexistuje… (23.03.2012)

Příjemný - ve smyslu stylu, jakým byl natočen - film o tom, jak se rodina vyrovnává s tím, že od nich odešla matka. Anebo je všechno trochu jinak? Na konci dojdeme rozhřešení, což je rozhodně pozitivní. Snímek mi ale přece jen chvílemi přišel takový trochu unylý a lehce bez nápadu v tom, kam vést příběh v klidnějších momentech. (01.11.2016)

Námět zamrazí, výkony dvojice ratolestí přikovají, ale výsledek mě musí neodvratně zklamat. Každá významnější situace je totiž hrozně chtěná a tváří v tvář civilnímu pojetí jsou nepřerušované záběry "čirého štěstí" i "jasného smutku" trestuhodně polopatické. Při ději, který se posouvá dopředu jen pomocí občasně dávkovaných zvratových skoků tak přichází vniveč jak dobré téma, tak charisma nečitelného Benoîta Magimela. (16.12.2012)

Neřekl bych, že si film zaslouží tak nízké hodnocení. Děj je sice chvílemi možná příliš účelově vyumělkovaný, Audrey Tautou zde účinkuje spíše jako tahák na diváky, ale film má svébytnou atmosféru, která se mi líbila, Benoît Magimel dělá, co může a v závěru přijdou až nečekaně silné emoce. Režisér naprosto vynechal emoce v úvodu po zmizení (a udělal velmi dobře), o to více pak přitlačil na pilu v závěru (a udělal opět velmi dobře). Děti jsou důležitým a nepostradatelným prvkem snímku, ale přitom nepřekročí pomyslnou hranici využití jejich roztomilých tvářiček jako prostředku k manipulaci s divákem, jako to ukázkově předvedl např. Martin a Venuše. (18.04.2013)