4 dny v máji

Tento príbeh sa dostal na svetlo sveta po otvorení archívov v Sovietskom zväze, ide o skutočný príbeh, kedy prieskumná jednotka kapitána Kalmykova bojovala proti vlastným jednotkám na ochranu nemeckých žien a deti. Štyri dni pred koncom vojny vojaci Červenej armády ale aj Wehrmachtu sú už unavení z vojny a jediný kto chce bojovať je 13 ročný chlapec Peter. Film je vyrozprávaný práve z pohľadu tohto chlapca. Nosnou ideou je zdôraznenie nezmyselnosti vojny a myšlienky, že rozdiel medzi priateľom a nepriateľom sa občas vytráca podobne ako aj medzi dobrom a zlom. (28.09.2015)

Válka papírově zkončila, ale vojáci jsou pořád v uniformách a pořád mají zbraně v rukou. Touha po ženách a odpočinku je ale kousavější než kdy jindy (a stále je obtížnější je ji uspokojit). Jedinou možností, jak se uvolnit, je střílet. A to neplatí jen o ostřílených vojácích, kteří prošli celou frontou, ale i o mladých "začátečnících", jako je sirotek Petr. Závěrečný boj Rudé armády proti zbytku trestního praporu Rudé armády podporované stovkou poražených Němců je zřejmě buď důsledkem "podivné" ideologie posledních let nebo stále oblíbenějším přepisováním dějin. (18.10.2016)

Tak jako film spěje ke svému finále, tím více si uvědomujete, jak se nesmí zapomenout na hrůzy války. Jenže, ono to moc dneska nikoho nezajímá, dějepis ve školách hrůza a děs a nová generace žije ve své bublině, tvořené všemi vymoženosti techniky. Mohla by znát, kdyby chtěla...absurdita konce války na zámečku paní baronky, která z něj vytvořila sirotčinec a dospívající kluk Peter, zoufale se snažící stát se bojovníkem. Přicházejí Rusové, osm vojáků, pak přesila Němců, a nikdo už bojovat nechce. Sonda do života mužů trmácených válkou, jedna láska a ožralý velící blbeček. A vy víte, že takových příběhů se klidně stalo mnoho a z toho mrazí. Výborný Alexej Guskov i představitel malého Petera, všechno jeho zoufalství i vztek jste mu prostě věřili. (19.09.2020)

Po hodně dlouhé době jsem se dočkal příběhu z druhé světové války, které mě opět dokázal naplno sejmout. První a druhá světová totiž dokáže i dnes vyprávět příběhy, nad kterými nestačím zírat. Za války totiž bylo možné opravdu cokoliv a i proto mohl vzniknout právě tento film. Popravdě se divím, že se k tomu filmu někdo z Rusů vůbec přihlásil. Já bejt Rus, tak se za to, co můj národ v tomto případě předvedl stydím do konce života. I když je to problém jednotlivce, chápu. Ale to je u Rusa stejně tak nějak jedno. Nechci tu úplně spoilerovat, ale první půlka filmu nastolila jasnou atmosféru, která trošku stála v oparu čekaného konce války. Druhá část příběhu ale přišla včas a normálně mě donutila v jednu ráno probudit všechny smysly, protože tady veškeré dění zachází za hranice lidskosti a logiky. Nevím, jestli tento film není ve světové kinematografii tím nejabsurdnějším příběhem, který kdy kdo natočil z prostředí druhé světové války. Možná, že i jo. (27.09.2018)

Byť se tvůrci zaštiťují skutečnou událostí, já se upřímně nemůžu odhodlat uvěřit tomu, co se děje v závěru. Co jsem našel, i odborné kruhy jsou, jak se diplomaticky říká, v této otázce nejednotné. Kdybych to bral opravdu jako příběh samotný, v jiné době než v květnu 1945, kdy Rusové oplatili Němcům jejich freundschaftsbesuch, pak bych patrně jen sršel chválu. Tou srším i tak, až na těch posledních cca 15 minut, kterým, to se přiznávám, jednoduše nevěřím v konkrétním čase a místě. Tím nemyslím dnes tolik "populární" osudy německých žen na konci války z rukou Sovětů (ale i jiných armád, teprve teď začínají nesměle vycházet práce o tom, že např. Američané se k Němkám, ale třeba i k Francouzkám nechovali o mnoho lépe, a samozřejmě jeden by nikdy neměl zapomínat, že násobně více to samé dělali naši nynější západní přátelští sousedé v předchozích letech na okupovaných územích), ale ta konfrontace vrcholící opravdovým bojem mi připadá velmi nevěrohodná a pro mě trochu kazí dojem z předešlého filmu. (21.03.2021)