Nado, kkot!

Nado, kkot! (2011) 

Lákali mě na hrdinku-policajtku s vyřídilkou a s depresí. Dostala jsem papírovou panenku, která má poslední slovo možná tak prvních pět minut pilota. Od té chvíle ji ostatní jen ponižují, utiskují, využívají a urážejí, navíc nechybí ani fyzické rány. A ona to snáší. Sice vždycky vidíme cca deset vteřin vnitřního boje, kdy se snaží hrdinka bránit, ale stačí, aby její Idol promluvil anebo s ní zasmejkal (vláčení, rvaní za zápěstí a zastupování cesty tu trhalo rekordy) a už je zase všecko po jeho. Ona o něm nic neví, přesto se samozřejmě čeká, že ho bude donekonečna chápat, věřit mu, odpouštět a ustupovat. (A že je co odpouštět. Tolik kostlivců ve skříni by zahanbilo kutnohorskou kostnici.) Vychází mi z toho buď chudinka, anebo pastva pro pijavice. Děj je telenovelní až mizivý. Celé je to po strop plné hádek a nedorozumění, žárlivosti a bezostyšnosti, až chci naflákat všem včetně hrdinky. Nepomáhá ani to, že její Idol byl snesitelný asi jen na deset minut z těch patnácti hodin očistce, a to tehdy, když byl vylitý jak váza; ani to, že 3/4 zajímavých scén má s jinými ženami, zatímco se svou veleláskou jedná prachbídně a jejich "jiskření" stojí výhradně na vzájemných urážkách a slovním přechcávání. Věčné drama budou-spolu-nebudou-spolu aka kolik-hrdinka-ještě-vydrží se zajídá už v první polovině. Vedlejší postavy, které bývají v jiných seriálech sladcí záchranáři situací a které si jeden nemůže neoblíbit, se tu také prakticky nevyskytovaly. Ještě jedinými "květy v poušti" jsou pan psycholog a hrdinčin podřízený v práci. Tím to hasne. Prostě peklo. (27.12.2017)