Režie:
Gerardo OlivaresScénář:
Gerardo OlivaresKamera:
Óscar DuránHrají:
Juan José Ballesta, Manuel Camacho, Sancho Gracia, Carlos Bardem, Alex Brendemühl, Eduardo Gómez, Luisa Martín, Dafne Fernández, Antonio Dechent (více)Obsahy(1)
Fascinující záběry divoké přírody a střízlivě, i když zároveň empaticky ztvárněný příběh „vlčího dítěte“ přináší snímek Mezi vlky. Jeho zápletka vychází ze skutečných událostí ze šedesátých let, kdy byl sedmiletý Marcos nejprve prodán svými zchudlými rodiči a poté umístěn jako pracovní síla k pasákovi koz Atanasiovi. Když Atanasio zemře, je Marcos ponechán o samotě jen ve společnosti zvířat. Jeho osud je podán jako příběh o osobním hrdinství a sžití s přírodou, který tvoří méně emocionálně vyděračskou opozici vůči americkým rodinným filmům. (Febiofest)
(více)Recenze (15)
Dobrodružná pohádka skutečným příběhem asi opravdu jen lehce inspirovaná, která na mě jak výpravou, tak režií a kamerou působila filmařsky spíše televizním dojmem, občas až na hraně hallmarkovského kýče, ale mající velkou výhodu v krásné přírodě a líbivé hudbě. ()
Pro mne o něco slabší než Olivaresovi Králové hor. Méně uvěřitelný příběh ( i když se zakládá na reálných událostech ), plus exteriéry španělského středohoří pro mne nemají takové kouzlo jako francouzské Alpy. I tak jde však o fascinující story o soužití člověka s přírodou a člověka se zvířaty. Kdy z nás by občas nezatoužil byl šťastný pouze pro to, že máte co do úst, u čeho se ohřát a někoho pohladit. ()
Moc hezký snímek o malém klukovi, který zůstane vlivem okolností sám v horách a sžívá se s prostředím a místními zvířecími obyvateli, především vlky. Bylo to jako koukat na přírodopisný dokument s filmovým dějem. Ten sice není nijak zvlášť originální, ale ty krásy okolní krajiny a všudypřítomných zvířat to hravě vyvážily. ()
Chvílemi ve mně tenhle příběh evokoval Mauglího, ale to byl jen moment. Jinak to byla spíš nádherná vizuální podívaná na exteriéry a nejen na ně. Našla bych tam neskutečné množství inspirace pro wallpapery. Ty pohledy do vlčích očí, či do těch sovích byly neskutečně nádherné. Jeden z těch filmů, kde vlka musíte milovat a představa, že něco takového bylo i z části reálií, je fascinující i když se přiznám, že jsem občas musela přimhouřit jedno až dvě očka. Ale závěrečná slova Marcuse měla něco do sebe. ()
Objev jazyka přírody v poslední třetině filmu byl – přes dosti strmý hiát – opravdu krásný, ale – mám pocit – že neorganický s celkem. Jako by efektně snímaná krajina měla zastínit neobratnost vyprávění a neutralizovat pravou – a nesnesitelnou – tíhu těla. Předlouhá expozice, která měla zhmotnit duši hrdiny, se jevila jen jako čekání na vlky, a když přišli, zbylo jen věrohodně aktualizované mauglíovské schéma (což jistě není málo), podpořené kulturním (ne-li civilizačním) dramatem a žel i nesnesitelnou syntetizátorovou hudbou. Intimita ani nestačila vyhasnout bez ohledu na udržovaný oheň – nezaplála totiž: nadlidské měřítko všemocné kamery, proti-smyslové zpomalování vzácných záběrů zdůvěrňování s přírodou a podobné sugestivní postupy uměle exponovaly prožitek tak, jako elektrické světlo ve starých kostelích nemilosrdně praží barvy křížových cest stvořené pro mihotavé plameny voskovic a jim odpovídající nesmělý zrak. Zde se jen zíralo zrakem inscenovaného přírodopisného dokumentu, a zdaleka se nezřelo, a zbyl nanejvýš dobrodružný román, za nějž by se patřilo poděkovat, kdyby – nešlo o život. Závěrečné dojetí mělo prostoupit celek, a ne ho pointovat. Trpký úděl filmu být zrozen pro biograf, a ne pro život sbližujících se. Jediné zavytí lidského vlka by celé to kino zastínilo – přesněji zazářilo… - a pak by se ve všech hrudních koších mohla rozeznít patřičná ozvěna. ()
Galerie (29)
Photo © Wanda Visión
Reklama