Tři barvy: Červená

Tomu říkám odejít na vrcholu! Nechci ( a ani nebudu ) se nijak obšírněji rozepisovat o příběhu samotném. Předně, tohle musí člověk jednoduše vidět na vlastní oči a především, těžko bych hledal slova a vypsal se z pocitů, které jsem při sledování tohoto snímku zažíval. A tak pouze dodám, že pokud si nějaký film zaslouží přízvisko UMĚLECKÉ DÍLO, potom to je jednoznačně tento Kieslowskiho snímek. Zde se sešlo vše potřebné....silný příběh, brilantní kamera, nebojím se použít přízvisko FANTASTICKÉ herecké výkony obou hlavních představitelů. Krásné Iréne Jacob coby modelky Valentine ( která u mě nesmírně " stoupla " a to nejen herecky, ale především jako žena, viz rozhovory v bonusech ) a charismatického Jeana - Louise Trintignanta jako soudce v důchodu. Před jejich hereckým projevem SMEKÁM, jednoduše se mi nedostává slov. Už tak silný zážitek dotváří geniální Preisnerova hudební složka ( zcela po právu oceněna Césarem ). A o čem že samotný snímek je? Je to mimo jiné příběh o zkušenosti a zklamání na jedné straně a mládí, nezkušenosti, ale zato plného nadějí, které je možno ještě realizovat na straně druhé. Sám Kieslowski řekl, že tento snímek byl pro něj takovým DIALOGEM mezi zkušeností, která ví, ale může být zklamaná a mládím které neví a které...... 100% a silně uvažuji o změne v mé TOP -ce..... (19.01.2010)

S posledním záběrem se nemohu ubranit slzám, konec, jaký se liší na hony od všech "konečných" klišé - pohled na modelku, která, ač dříve fotila strach ve výrazu na červeném pozadí, prožívá teď strach skutečný, za ní se mihne červená bunda a v tom momentě se kamera zastaví, přitáhne si ten detail a my vidíme totéž, co jsme v začátku viděli na billboardu, ale není to totéž. Metafora nad metafory. Pojmy jako pravda, spravedlnost, morálka, svědomí mohou být vnímány jinak mladou modelkou, jinak samotářských soudcem, jinak paragrafem, jinak srdcem. "Miluješ mě, nebo si jen myslíš, že mě miluješ?" "Není to jedno?" "Není". Není to jedno. Není jedno, jestli milujeme, nebo si to jen myslíme, jestli odpouštíme nebo soudíme, jestli přejetého psa zachráníme kvůli němu nebo jen, aby se nám nezdály sny o "psovi s rozbitou hlavou". Soudce, zprvu odporný odposloucháváním telefonních hovorů, pak k modelce stále víc připoután, vypráví o svém životě, "souzení", i o své lásce, a my sledujeme mladého muže, jehož cesta se v reálu s modelkou neustále kříží, a kterým by dost dobře mohl být i on - kdysi. Je nádherné nechat se zaskočit něčím tak čistým, jemným, nevydírajícím, něčím, co prostřednictvím trochy slov, červených rekvizit, hudby a prostoty, způsobí tak silné emoce. (04.10.2005)

Evidentně půjdu proti proudu, protože z celé trojbarevné trilogie se mi nejvíc líbila Bílá. Pak by byla Červená a na posledním místě Modrá (byť je to moje nejoblíbenější barva). Skvěle jsou ale všechny tři. Každopádně se mi zde vyplatilo, že jsem tu trilogii sledoval přesně tak, jak jde za sebou. On to žádný velký průser není, vidět to na přeskáčku, ale takhle na mě víc zapůsobil konec, který vlastně celou tu trilogii spojil dohromady a kvůli kterému nakonec Červené přidám tu slabou pátou hvězdičku. Opět je celý ten film naprosto perfektně natočený a zahraný, což je pro Kieslowského naprosto typické. Příběh to má taky zajímavý, má naprosto perfektně vykreslené charaktery a to včetně jejich psychiky, takže perfektní je to i po téhle stránce. Akorát mě to bohužel neoslovilo tolik, jak mělo a právě proto mi tenhle díl připadá o něco málo slabší, než Bílá, protože ta se mi líbila prostě víc. I tak je to ale skvělé a je to ukázka naprosto perfektní filmařské práce. Slabých 5* (17.03.2020)

Závěrečná část filmové trilogie Tři barvy a zároveň Kieslowského poslední film. Červená, to je bratství. Je to také soucit s bolestí druhých. Snímek obsahuje prvky známé z předešlých částí, dal by se označit za syntézu všech tří. Tato filosofická meditace je mistrovskou studií psychologie postav. Vypráví příběh mladé studentky-modelky Valentine a soudce v penzi, který odposlouchává telefonní hovory svých sousedů. Oba spojuje osamělost. Lze říci, že to jsou "spřízněné duše". Na pozadí se odehrává příběh mladého studenta práv Augusta, soudcova alter ega. Závěr je emocionálně vyhrocený, ale bez zbytečné klišovitosti. Ten všechny části trilogie symbolicky propojuje a dává jí tak zcela nový význam. Pro mě osobně jsou Tři barvy největší evropskou filmovou událostí 90. let. (07.01.2007)

Střípky různých příběhu, drobné epizodky i silná lidská dramata se zajímavým společným vyvrcholením. Máte-li rádi obyčejné filmy ze života, s dobrým scénářem, tvorbu Krzysztofa Kieślowskeho se rozhodně oplatí sledovat. Nejvíc mne zaujal postupně vznikající pevný vztah mladé ženy s opuštěným senilním staříkem, jenž kdysi sloužil jako soudce a teď si nudu krátí nezvyklým ilegálním koníčkem. Mezi půvabnou Irène Jacob a vyzrálým J. L. Trintignantem zde panovalo prazvláštní napětí, které dalo vzniknout pozoruhodnému zážitku z tohoto psychologického dramatu plného různých náhod. Až neuvěřitelné, kolik oba Krzysztofové dokázali ze setkání dvou náhodně sešlých lidí vytěžit, dialogy mezi Valentine a starým soudcem by pokojně obstály i jako samostatný film, bez dalšího dění mimo byt. Na začátku všeho byl při tom pouhý zatoulaný pejsek... V jednoduchosti je krása, což samozřejmě zde platí jak o tomto příběhu, tak o jeho zfilmování s obyčejnou komornou výpravou, laděnou (vzhledem k názvu jak jinak) do červena. 90% (17.01.2020)