Reality Show

Průměrná pohoda, ve které si banda Italů užívá show, která dnes už nikoho nezajímá. Místo sociologické sondy a nějaké podrobné analýzy je tu řvaní na na trhu i v tlusté rodině, místo postupného propadání do spirály paranoii nějaká ta legrace se cvrčky a místo uceleného zážitku sled několika povedených skečů, které by nemohly stát samy o sobě. Než na filmovém festivalu přeběhnete do druhého sálu, budete si z toho pamatovat akorát to, že to mělo dobrou kameru. (02.07.2012)

Paranoiu vyvolávajú nie reality show, ale skôr bežne spoločenské mechanizmy, ako je práca, štruktúry riadenia a vedenia podriadených, mediálne pokrytie udalostí, internetové spravodjastvo, spamy a správanie sa bezpečnostných zložiek štátu. Pop-kultúrne udalosti v štýle dnes už odoznievajúceho Veľkého brata majú slúžiť k zmiereniu sa s životom v kontrole a zároveň k docieleniu emócií u tých, ktorí tieto súťaže pravidelne sledujú a nedokážu si ich zabezpečiť z vlastných vzťahov či zážitkov. Čiže k bežnému oblbnutiu. Garrone ponúka pomerne prvoplánovú satiru o zblbnutí konkurzom do prehnane absurdných rozmerov. Alebo ako úspešný predavač rýb k virtuálnej realite prešiel a zmysel pre realitu dňa opustil. Zdanie silného príbehu bežného človeka z ulice satirickosť z príbehu nevyhnala. Natoľko sa to snaží byť realistické, až je to také nemastné-neslané. Film postráda silné emócie, ponúkne síce zopár obstojných záberov, ale okrem nich je to len sivý priemer, ktorý s Felliniho dielom má spoločné hádam len to, že je to talianske. (19.11.2012)

Po pár letech jsem porušila mé soukromé embargo, které jsem si uvalila na italské a francouzské filmy. Tohoto break fastu nelituji, ale ověřila jsem si, že filmy z těchto krajin obsahují něco, co se mnou neladí. Ačkoli tomuto počinu není absolutně co vytknout - začíná skoro pohádkově, pokračuje poeticky a mile rodinně, končí tragikomicky. Krásné záběry a hudba dokreslují atmosféru, téma je aktuální. Pro mě to byly tři hvězdičky, ale nedokážu říct ani jeden důvod, je to jen pocit. Pro jiné, nezaujaté, to bude určitě minimálně na čtyři. (02.07.2012)

Reality show vychádza z talianskeho neorealizmu, i keď sa ale dá skonštatovať, že ak zasadíte svoj film do takéhoto prostredia a s takýmito postavičkami, tak sa z toho neorealizmus stáva automaticky. Máme tu Neapol, lenže z neho vidíme iba jedno námestíčko so svojráznymi figúrkami ako z Felliniho filmov. K tomu všetko je oproti 40. a 50. rokom pestrofarebné, gýčové, ale stále husto uveriteľné. Až sa človeku prediera na myseľ, aj vďaka polodokumentárnemu štýlu a dlhým záberom s prepracovanou mizanscénou, že samotný film je reality show konkrétnej skupinky ľudí a kamera a divák v kine spoločne s ňou sa stáva jej stalkerským pozorovateľom. Škoda, že Big Brother je už fenoménom nedávnej minulosti a tak film z roku 2012 bude pôsobiť dnes v slovenských kinách akoby už trochu po sezóne. 70% (18.07.2018)

47. MFF KV] Film balancující na hraně mezi lidovou komedií a sociálním dramatem. Zároveň zde lze pozorovat určitý pokus o průnik poetiky Felliniho pozdního díla GINGER A FRED se Scorseseho KRÁLEM KOMEDIE. Fellini si bral ve svém filmu pod drobnohled pokleslost televizní zábavy spojenou s neúctou ke člověku. Scorsese zase výborně vystihl nebezpečí chorobné závislosti na potřebě využít televizi jako jedinou „samospásnou“ cestu ke zviditelnění se a osobní realizaci. Snímek REALITY SHOW obsahuje prvky obojího. Režisér Matteo Garrone zasadil děj do italského maloměsta, které se nevyhne celosvětové mánii Big Brothera. Když v jednom místním obchodním centru běží na soutěž konkurz, stane se z původního dětského hecu prokletí. Lucianeho lidský úpadek se stane realitou. Pro spořádaného otce od rodiny se touha dostat se do domu Velkého Bratra stane existenciální podstatou. Vše je podáno s klasickým italským temperamentem a vtipem. ____ První film, který jsem shlédl na 47. festivalu a musím říct, že šlo o dobrou volbu. 75% (08.07.2012)