Reklama

Reklama

Camille Claudel 1915

  • Francie Camille Claudel, 1915 (více)
Trailer 1

Obsahy(1)

Ke konci své kariéry trpěla sochařka Camille Claudel zdánlivou duševní poruchou. Přestávala věřit ve své umělecké schopnosti a svého bývalého milence, Augusta Rodina, vinila z toho, že jí učinil ze života peklo. Ačkoliv ji její rodina pro její bezpečí a dobro umístila do blázince na předměstí Avignonu, Camille se snažila přesvědčit doktora, že je duševně naprosto zdravá. V zoufalé touze po svobodě a setkání se svým milovaným bratrem ubíhá její život za zdmi léčebny. (oficiální text distributora)

(více)

Videa (2)

Trailer 1

Recenze (40)

vypravěč 

všechny recenze uživatele

Podivné, temné i zářivé (vyzařující), souhvězdí (nebo snad dokonce vesmír, a ne zrovna malý) al. – Rodin – Claudelová – Marten – Claudel – Rilke – Cvetajevová – Pasternak – Braunerová – Zeyer – et al. mě jako amatérského astronoma uchvacuje mnoho let a mnohými nepochopitelná zdrženlivost mě stále nutká ke stání nad tou skutečně první Fläche, z níž vyrůstá každá Rodinova socha, jak to přesně (ale také sebe-závazně) popsal právě Rainer Maria Rilke, a spleť těchto osudů nedokážu vnímat v odpovídající symfonii linií, ale jen atomicky. Tentýž zásah nepostihnutelným celkem jsem vytušil i v tomto filmovém imaginárním portrétu, jemuž na rozdíl od přesně vystižené tělesné a psychické vlny, tříštící se právě za odlivu o teplou spleť příbřežních travin, do níž je tak slastné i bolestné vstoupit v prudkém létě, uniká ta integrující axis mundi jednoho každého lidského obývání, idea osobnosti tvarující život. Na pozadí nejistého horizontu Paulovy návštěvy (domněle spásného obzoru slitého z nebe rodiny a zemských vršků osvobozeného těla, zvláště pak prstů, kterým se vrátí prvotní síla, ba moc tvořit svět) se místy poněkud vemlouvavě odvíjejí biografické údaje, napovídající, ale jen málo osvětlující, kombinované s dokumentaristicky věcnými záběry na tzv. duševně nemocné (záběry citlivými, posvěcujícími – a tedy i potvrzujícími – duchovní bdělost každého z nich). Na jisté nesourodosti těchto faktů s vlastním vyprávěním obrazem má lví podíl úzkost (!) snímku, jeho vskutku nevelkorysá délka (a tím i spěch). Kulhavost (alespoň ta čapkovská…) by umožnila jak hlouběji proniknout do krásného ticha ztrácejícího se v umělčiných vráskách (a nenechat z ní zbýt jen další sochu, tvořenou hlínou a sluncem), tak otevřít minulost nemuzeálně, tedy jako cosi, co se uskutečňuje právě nyní nebo se uskutečnit teprve má (jak to ve skutečnosti je a každý pohled nazpět nás o tom přesvědčuje). Zato však snímek odhaluje cosi hlubšího (třebas i bezděčně) – to wild name ztracené sochařky, tedy ono jméno, které podle Henryho Davida Thoreaua máme všichni, ale neznáme ho, a oslovit nás jím mohou jen ti, kteří nás nejlépe znají. Nemusel bych psát dál, snad každému, kdo to shlédl a ke Camille Claudelové se na těch pár chvil přidružil, musí být jasné, že zde jde o to nejsvětější pojmenování. O jméno, které dokáží nejčistěji vyslovit jen dětská ústa, která vlastní jedna ze zaměnitelných chovanek, tak odpudivá a také tak bolestná a čistá jako potracené dítě, ochotná vždy utěšit a přes opakovaná zavržení se znovu a znovu vracet. Ovšem; jaké je ale právo kohokoliv z lidí připravit svému bližnímu očistec na zemi? Nevěřím, že se na to Paul Claudel sám sebe neptal… Ale především – ptala se na to jejich matka? A není sama Camille také – potraceným dítětem? Douška: Anebo odhalil režisér skutečně tu ideu, tragickou (ostatně jiné ani nejsou…), Camille Claudelové? Neklíčí v jejím oslnění slunečním sochařem jedné plodné skvrny ta strašlivá slepota umění, která se jako puklé zrcadlo blyští v chladném rozhovoru (monologu svého druhu) s bratrem? () (méně) (více)

Davson 

všechny recenze uživatele

Na Dumonta je to dost nevýrazné. Režisér opustil od svého šokování, provokací, těžko čitelné symboliky i od vyprázdněné nelineární narace. Příběh je přímočarý a chybí mu nějaký prvek ozvláštnění. Ať už předchozí Dumontovy filmy byly jakékoliv, vždy obsahovaly něco, co je odlišovalo od běžné festivalové produkce. O Camille Claudel 1915 tohle bohužel říct nemůžu, tohle mohl natočit i libovolný jiný artový režisér a ve výsledku by to pomalu ani nešlo vidět. Ostatně publikum v Puppu zaznamenalo během projekce jen málo odchodů, procentuálně srovnatelné s jinými snímky (alespoň, co jsem si všiml). U předchozích Dumontových filmů to byly spíše hromadné úprky:) ()

Reklama

emma53 

všechny recenze uživatele

Pacienti i ošetřovatelky jsou reálné postavy z ústavu, kde se film natáčel. To se píše v zajímavostech. Tak jestli to tak opravdu bylo, potom se skláním před Julliette Binoche, která byla nejenže brilantní v roli Camille Claudel, ale natáčet v tak depresivním prostředí pro ní muselo být i možná dost frustrující. Pro mě tedy rozhodně bylo. Je to poměrně náročný snímek spíš pro trpělivého diváka. Tady se toho moc nenamluví, ale Jullietin královský výkon mě pohltil i beze slov. Obrovskou zásluhu a to bych chtěla vypíchnout, na tom má kameraman, protože dokázal přenést ty výkřiky bolesti a beznaděje i na mě. A všeříkající postava jejího bratra jen dokonale dokreslila atmosféru, v které byla Camille donucena prožít zbytek svého života. ()

Exkvizitor 

všechny recenze uživatele

Pozitiva: Jako vždy fascinující herectví Juliete Binoche a v některých momentech opravdu zdařilá práce převážně "artově" statické kamery. Negativa: Scénář je obdobně slaboduchý jako většina chovanců ústavu, o kterém pojednává. Začneme-li u těch chovanců: Působní naprosto nevěrohodně, že by v "blázinci pro lepší lidi", kam byla zjevně paní Claudelová svou rodinou umístěna, byla jediným normálně vypadajícím a chovajícím se jedincem právě hlavní hrdinka. Zcela všichni ostatní chovanci jsou hloupě a stereotypně vykresleni jako fyzicky odpudiví a mentálně retardovaní jedinci, a to zřejmě jenom proto, aby vynikla "ušlechtilost" hlavní hrdinky v kontrastu se zlým světem, kterému musí čelit. Nic hmatatelného se nedozvíme o hrdinčině psychiatrické diagnóze: Film naznačuje cosi v tom duchu, že jako velká umělkyně a zhrzelá milenka geniálního sochaře prostě "zešílela" (eventuálně ji možná z neznámých důvodů v ústavu "uvěznila" její rodina - což je další krásný stereotyp). Všechny (nemnohé) postavy ve filmu jsou umělé, neživotné a deklamující nesmyslné, patrně rádoby filozofické/teologické monology. Nejodpudivnější postavou je bratr hlavní hrdinky, spisovatel Paul Claudel, kterému scénář přisuzuje pusté žvanění o bohu, které má zřejmě nějakým způsobem souviset s osudem jeho sestry. Obávám se, že navzdory potenciálně velmi zajímavému tématu i některým naznačeným kladům jde ve výsledku o zbytečný a falešný film. ()

kaylin 

všechny recenze uživatele

Juliette Binoche je skvělá herečka, ale tentokrát mi ani její obdivuhodný výkon nestačil k tomu, aby mě snímek zaujal nějak více. Jedná se o zajímavý příběh, který je ale podaný jen jako nahlédnutí do blázince. Možná se mi to nelíbilo i proto, že je to příliš uvěřitelné. Ale snímek mě prostě nezaujal a já spíš nic necítil. ()

Galerie (18)

Zajímavosti (3)

  • Juliette Binoche si roli Camille u režiséra Bruna Dumonta sama vyžádala. (Terva)
  • Pacienti i ošetřovatelky jsou reálné postavy z ústavu, kde se film natáčel. (Terva)

Související novinky

Nová přehlídka francouzského filmu v Praze

Nová přehlídka francouzského filmu v Praze

17.05.2014

Francouzská kinematografie oslovuje tradičně široké masy diváků, a tak se distribuční společnost Film Europe Media Company rozhodla zrealizovat festival Crème de la crème, kde slovenským divákům… (více)

Reklama

Reklama