poster

Camille Claudel 1915

  • Francie

    Camille Claudel, 1915

  • Francie

    La Créatrice

    (pracovní název)
  • Slovensko

    Camille Claudel 1915

  • Nový Zéland

    Camille Claudel 1915

  • Austrálie

    Camille Claudel 1915

Drama / Životopisný

Francie, 2013, 97 min

Nastala chyba při přehrávání videa.
  • Radko
    *****

    Ak je presvedčenie väčšiny nejakej skupiny (napríklad rodiny, príbuzenstva, komunity) také, že jeden z jej členov je blázon, nič nezmôžu iné inštitúcie, ani lekári s iným názorom. Viera je totiž silnejšia ako čokoľvek iné. Zďaleka nemusí ísť o vieru katolícku, či iného náboženstva. Úplne postačuje viera najmocnejšia - totiž viera vo vlastnú neomylnosť, tak častú dnes, ba možno častejšiu než pred sto rokmi. Nepohne s ňou žiadny iný názor. V tomto bol film veľmi silný a univerzálny, bez ohľadu na to, či a ako vierohodne narábal so skutočnou predlohou. Pretože tá bola len ilustráciou temnoty, pretrvávajúcej v mysliach i srdciach neomylne veriacich, nenechajúcich sa presvedčiť ničím, čo by spochybňovalo ich genialitu, neomylnosť, dokonalé vzdelanie a tie jedine správne (lebo ich vlastné) názory. Druhým dôvodom, prečo volím plné hodnotenie je skvelá ukážka toho, ako by vyzerali psychiatrickí pacienti dnes, keby neexistovali lieky a injekcie a ako to veľmi pravdepodobne vyzeralo len pred sto rokmi. Pretože bez nich mala prevažná väčšina z nich symptómy, aké sú vidieť vo filme. Alebo ako by vyzerala psychiatria len s pomocou arteterapie a psychoterapie, čo dnes presadzujú niektoré náboženstvá (scientológia) a postfreudovské školy. Vrátili by sa dávno nevídané príznaky chorôb (lebo farmakológiou utlmené, prípadne vymiznuté). V ústave, kde sa Camille liečila používali len tieto spôsoby terapie - ergoterapiu (pracovnú), dramaterapiu, vyspovedanie sa z problémov a liečba prechádzkami, maľovanie, modelovanie. Nuž a v neposlednom rade skvelo zvolený obraz, sprevádzajúci vnútorné pocity jednej nespravodlivo zavretej, mierne ustrašenej a trochu paranoidnej umelkyne, čo si chcela žiť svoj utiahnutý, osamelý život. Avšak jej príliš múdra a starostlivá rodina jej to neumožnila, lebo ich viera ich nútila urobiť z ich hľadiska pre ňu len to najlepšie. Totiž zavrieť ju do blázinca a držať ju tam, napriek inému názoru jej ošetrujúceho lekára, až do jej smrti.(17.3.2014)

  • Sandiego
    ***

    Snímek na mě působil především jako autentická exkurze do prostředí psychiatrických sanatorií v období první světové války a již méně jako působivý portrét osamocené ženy zrazené a zraněné svým okolím. Daleko lépe nakonec působí provázání postavy s okolím a reakce ostatních pacientek, než Camillino expresivní vymodelování. Film velmi pečlivě a v pomalém rytmu stopuje jakékoli proměny jejích nálad, náznaky úsměvu a vnitřního uvolnění i potlačované napětí, ale postupně postava ustrne a její vnitřní tajuplnost se vytratí. V tomto ohledu famózně funguje scéna divadelního představení Dona Juana s pacienty, který Camille připomene její traumatickou minulost a tím u ní vyvolá celou směsici nálad. Bohužel, jakmile do děje vstoupí bratr hlavní hrdinky, zcela oddaný kněz věřící v determinaci lidského osudu, dosud dobře plynoucí observace se zadrhne v několika věroučných úvahách. Dosavadní sevřenost děje se rozplyne a rozvolní se i pevná vodítka sloužící k uchopení postavy, takže průnik do jejího závěrečného "monalisovského" úsměvu je spíše dílem divákovi fantazie než psychologickým důsledkem.(29.6.2013)

  • Exkvizitor
    ***

    Pozitiva: Jako vždy fascinující herectví Juliete Binoche a v některých momentech opravdu zdařilá práce převážně "artově" statické kamery. Negativa: Scénář je obdobně slaboduchý jako většina chovanců ústavu, o kterém pojednává. Začneme-li u těch chovanců: Působní naprosto nevěrohodně, že by v "blázinci pro lepší lidi", kam byla zjevně paní Claudelová svou rodinou umístěna, byla jediným normálně vypadajícím a chovajícím se jedincem právě hlavní hrdinka. Zcela všichni ostatní chovanci jsou hloupě a stereotypně vykresleni jako fyzicky odpudiví a mentálně retardovaní jedinci, a to zřejmě jenom proto, aby vynikla "ušlechtilost" hlavní hrdinky v kontrastu se zlým světem, kterému musí čelit. Nic hmatatelného se nedozvíme o hrdinčině psychiatrické diagnóze: Film naznačuje cosi v tom duchu, že jako velká umělkyně a zhrzelá milenka geniálního sochaře prostě "zešílela" (eventuálně ji možná z neznámých důvodů v ústavu "uvěznila" její rodina - což je další krásný stereotyp). Všechny (nemnohé) postavy ve filmu jsou umělé, neživotné a deklamující nesmyslné, patrně rádoby filozofické/teologické monology. Nejodpudivnější postavou je bratr hlavní hrdinky, spisovatel Paul Claudel, kterému scénář přisuzuje pusté žvanění o bohu, které má zřejmě nějakým způsobem souviset s osudem jeho sestry. Obávám se, že navzdory potenciálně velmi zajímavému tématu i některým naznačeným kladům jde ve výsledku o zbytečný a falešný film.(5.7.2013)

  • DwayneJohnson
    ****

    Tři hvězdy za příběh, který je tak skoro o ničem. Čtyři za zobrazení doby a naprosto věrohodnou, tíživou atmosféru tehdejšího blázince. Jasná pětka za skvělou Juliette, která svou rolí doslova žije. Až jsem měl někdy strach, jestli taková není i doopravdy. Celkově lepší čtyři, s tím, že tenhle film je jen dalším důkazem toho, že na nějaké průměrné hodnocení nemusíte brát vždycky zřetel. Bruno mě opět nezklamal. To on snad ani neumí.(14.9.2015)

  • vypravěč
    *****

    Podivné, temné i zářivé (vyzařující), souhvězdí (nebo snad dokonce vesmír, a ne zrovna malý) al. – Rodin – Claudelová – Marten – Claudel – Rilke – Cvetajevová – Pasternak – Braunerová – Zeyer – et al. mě jako amatérského astronoma uchvacuje mnoho let a mnohými nepochopitelná zdrženlivost mě stále nutká ke stání nad tou skutečně první Fläche, z níž vyrůstá každá Rodinova socha, jak to přesně (ale také sebe-závazně) popsal právě Rainer Maria Rilke, a spleť těchto osudů nedokážu vnímat v odpovídající symfonii linií, ale jen atomicky. Tentýž zásah nepostihnutelným celkem jsem vytušil i v tomto filmovém imaginárním portrétu, jemuž na rozdíl od přesně vystižené tělesné a psychické vlny, tříštící se právě za odlivu o teplou spleť příbřežních travin, do níž je tak slastné i bolestné vstoupit v prudkém létě, uniká ta integrující axis mundi jednoho každého lidského obývání, idea osobnosti tvarující život. Na pozadí nejistého horizontu Paulovy návštěvy (domněle spásného obzoru slitého z nebe rodiny a zemských vršků osvobozeného těla, zvláště pak prstů, kterým se vrátí prvotní síla, ba moc tvořit svět) se místy poněkud vemlouvavě odvíjejí biografické údaje, napovídající, ale jen málo osvětlující, kombinované s dokumentaristicky věcnými záběry na tzv. duševně nemocné (záběry citlivými, posvěcujícími – a tedy i potvrzujícími – duchovní bdělost každého z nich). Na jisté nesourodosti těchto faktů s vlastním vyprávěním obrazem má lví podíl úzkost (!) snímku, jeho vskutku nevelkorysá délka (a tím i spěch). Kulhavost (alespoň ta čapkovská…) by umožnila jak hlouběji proniknout do krásného ticha ztrácejícího se v umělčiných vráskách (a nenechat z ní zbýt jen další sochu, tvořenou hlínou a sluncem), tak otevřít minulost nemuzeálně, tedy jako cosi, co se uskutečňuje právě nyní nebo se uskutečnit teprve má (jak to ve skutečnosti je a každý pohled nazpět nás o tom přesvědčuje). Zato však snímek odhaluje cosi hlubšího (třebas i bezděčně) – to wild name ztracené sochařky, tedy ono jméno, které podle Henryho Davida Thoreaua máme všichni, ale neznáme ho, a oslovit nás jím mohou jen ti, kteří nás nejlépe znají. Nemusel bych psát dál, snad každému, kdo to shlédl a ke Camille Claudelové se na těch pár chvil přidružil, musí být jasné, že zde jde o to nejsvětější pojmenování. O jméno, které dokáží nejčistěji vyslovit jen dětská ústa, která vlastní jedna ze zaměnitelných chovanek, tak odpudivá a také tak bolestná a čistá jako potracené dítě, ochotná vždy utěšit a přes opakovaná zavržení se znovu a znovu vracet. Ovšem; jaké je ale právo kohokoliv z lidí připravit svému bližnímu očistec na zemi? Nevěřím, že se na to Paul Claudel sám sebe neptal… Ale především – ptala se na to jejich matka? A není sama Camille také – potraceným dítětem? Douška: Anebo odhalil režisér skutečně tu ideu, tragickou (ostatně jiné ani nejsou…), Camille Claudelové? Neklíčí v jejím oslnění slunečním sochařem jedné plodné skvrny ta strašlivá slepota umění, která se jako puklé zrcadlo blyští v chladném rozhovoru (monologu svého druhu) s bratrem?(16.12.2016)

  • - Juliette Binoche si roli Camille u režiséra Bruna Dumonta sama vyžádala. (Terva)

  • - Pacienti i ošetřovatelky jsou reálné postavy z ústavu, kde se film natáčel. (Terva)