Reklama

Reklama

Camille Claudel 1915

  • Francie Camille Claudel, 1915 (více)
Trailer 1

Obsahy(1)

Ke konci své kariéry trpěla sochařka Camille Claudel zdánlivou duševní poruchou. Přestávala věřit ve své umělecké schopnosti a svého bývalého milence, Augusta Rodina, vinila z toho, že jí učinil ze života peklo. Ačkoliv ji její rodina pro její bezpečí a dobro umístila do blázince na předměstí Avignonu, Camille se snažila přesvědčit doktora, že je duševně naprosto zdravá. V zoufalé touze po svobodě a setkání se svým milovaným bratrem ubíhá její život za zdmi léčebny. (oficiální text distributora)

(více)

Videa (2)

Trailer 1

Recenze (40)

Jansen 

všechny recenze uživatele

Camille Claudel 1915 je film o ničem. A velmi v tom vyniká. Kontroverzi tentokrát vzbuzuje už jenom samotný námět, který se zrcadlí v názvu filmu. Rok 1915 v životě Camille Claudel; rok, ve kterém se nic zvláštního nestane; rok, který je naprosto stejný jako zbývajících 29 let jejího života. Film zachycuje Camille Claudel v psychiatrické léčebně poblíž Avignonu, do které byla na základě domněnek své matky umístěna roku 1913. Jediným rozptýlením po sledované období je pro ni návštěva bratra. Dějový minimalismus slouží Dumontovi jako výchozí bod k mistrně komponovaným záběrům impozantního kláštera léčebny, jejich pacientů a přírody kolem ní. Dokonale čisté záběry přesně respektují geometrický střed a spolu s měkkostí barev a striktním rámováním obrazu působí jednotlivé scény dojmem malířského plátna, kde se jenom tu a tam kamera pohne do strany. Semknutost jednotlivých prvků do přesných obrazových kompozic dokonale koresponduje s dějem a vyvolává pocit tísně až beznaděje. Camille je neoddělitelnou součástí těchto kompozic a její nálady se prolínají s okolním prostředím. Stejně tak jako je obraz omezený svým rámem, život Camille Claudel je omezený hranicemi kláštera. Marnost touhy uniknout je cítit z každého záběru. Výsledkem je rozbití konceptu času, který už jenom potvrdí závěrečný titulek: „Camille strávila v léčebně posledních 29 let života a zemřela 29. října 1943 ve věku 79 let, její bratr ji do té doby pravidelně navštěvoval.“ ()

=woody= 

všechny recenze uživatele

Přeji dobrou noc s filmem! Třeba s tímhle - na usínání je ideální.. Jednoduše. Pro člověka, který jméno Camille Claudel nikdy neslyšel, je to film naprosto zbytečný.. A dost možná i pro člověka, který jej někdy slyšel.. V tomto případě se snad ani nedá hovořit o životopisu, protože sledujeme pouze úzký výřez ze sochařčina života, zbytek je sesumírován v pár větách holých.. Jediný důvod, proč film vidět, jediný tahák je neomylná, přirozená a dojemná Juliette.. Dec trů.. Mějte se filmově! Woo. ()

Reklama

Exkvizitor 

všechny recenze uživatele

Pozitiva: Jako vždy fascinující herectví Juliete Binoche a v některých momentech opravdu zdařilá práce převážně "artově" statické kamery. Negativa: Scénář je obdobně slaboduchý jako většina chovanců ústavu, o kterém pojednává. Začneme-li u těch chovanců: Působní naprosto nevěrohodně, že by v "blázinci pro lepší lidi", kam byla zjevně paní Claudelová svou rodinou umístěna, byla jediným normálně vypadajícím a chovajícím se jedincem právě hlavní hrdinka. Zcela všichni ostatní chovanci jsou hloupě a stereotypně vykresleni jako fyzicky odpudiví a mentálně retardovaní jedinci, a to zřejmě jenom proto, aby vynikla "ušlechtilost" hlavní hrdinky v kontrastu se zlým světem, kterému musí čelit. Nic hmatatelného se nedozvíme o hrdinčině psychiatrické diagnóze: Film naznačuje cosi v tom duchu, že jako velká umělkyně a zhrzelá milenka geniálního sochaře prostě "zešílela" (eventuálně ji možná z neznámých důvodů v ústavu "uvěznila" její rodina - což je další krásný stereotyp). Všechny (nemnohé) postavy ve filmu jsou umělé, neživotné a deklamující nesmyslné, patrně rádoby filozofické/teologické monology. Nejodpudivnější postavou je bratr hlavní hrdinky, spisovatel Paul Claudel, kterému scénář přisuzuje pusté žvanění o bohu, které má zřejmě nějakým způsobem souviset s osudem jeho sestry. Obávám se, že navzdory potenciálně velmi zajímavému tématu i některým naznačeným kladům jde ve výsledku o zbytečný a falešný film. ()

Madsbender 

všechny recenze uživatele

[Crème de la crème 2015] Príliš priamy ťah na bránku od honorovaného frankofónneho auteura. Bruno Dumont spravil krok späť a ako nosné téma si zvolil poslednú časť života slávnej sochárky - obdobie, behom ktorého vnútorne umiera a nasledujúcich 29 rokov už nežije, len prežíva v zovretí mĺkvych stien šedivého ústavu. Časový rámec troch dlhých dní, ktoré musí Camille prečkať s vidinou blížiacej sa návštevy svojho brata Paula - útrpne očakávaného Godota, muža situovaného do role spasiteľa, ktorý ju dokáže vytrhnúť z ubíjajúcej monotónnosti a uchrániť od smrti ľudskosti - sa nesie v znamení nedejovosti, ktorá reflektuje jej duševný stav. Lenže ani argumentácia odrazmi vnútorného sveta hrdinky vo vonkajšej realite nedokáže ospravedlniť neskrývanú pocitovú exploatáciu, odohrávajúcu sa v popredí bravúrne komponovaných polocelkov a detailov. Vitálnosť kamerových fines a silne realistický nádych (nediegetická hudba sa do filmu vkráda až počas záverečných titulkov) s dôrazom na afekt ostro kontrastuje s neživotnosťou bezduchých prázdnych figúr, smiešne pokrútených karikatúr bláznov za múrmi kláštora i všade navôkol. Oduševnelý výkon Juliette Binoche vzniknutej umeleckej fraške, ktorá sa nezastaví pred ničím, už len nasadzuje korunu v podobe čistého citového vydierania. Výsek zo života slávnej sochárky tak síce dáva mnoho závažných tém na premýšľanie, nech už je to hľadanie duchovnej a svetskej pravdy či otázka, kto je v spoločnosti skutočným bláznom, no vo výsledku sa sám banalizuje svojim agresívnym výbuchom umeleckosti, ktorá túži po uznaní. A tak, i keď nemôžem povedať, že by som sa nudil, je pre mňa Dumontova snímka prostým mlátením prázdnej slamy. 45% ()

vypravěč 

všechny recenze uživatele

Podivné, temné i zářivé (vyzařující), souhvězdí (nebo snad dokonce vesmír, a ne zrovna malý) al. – Rodin – Claudelová – Marten – Claudel – Rilke – Cvetajevová – Pasternak – Braunerová – Zeyer – et al. mě jako amatérského astronoma uchvacuje mnoho let a mnohými nepochopitelná zdrženlivost mě stále nutká ke stání nad tou skutečně první Fläche, z níž vyrůstá každá Rodinova socha, jak to přesně (ale také sebe-závazně) popsal právě Rainer Maria Rilke, a spleť těchto osudů nedokážu vnímat v odpovídající symfonii linií, ale jen atomicky. Tentýž zásah nepostihnutelným celkem jsem vytušil i v tomto filmovém imaginárním portrétu, jemuž na rozdíl od přesně vystižené tělesné a psychické vlny, tříštící se právě za odlivu o teplou spleť příbřežních travin, do níž je tak slastné i bolestné vstoupit v prudkém létě, uniká ta integrující axis mundi jednoho každého lidského obývání, idea osobnosti tvarující život. Na pozadí nejistého horizontu Paulovy návštěvy (domněle spásného obzoru slitého z nebe rodiny a zemských vršků osvobozeného těla, zvláště pak prstů, kterým se vrátí prvotní síla, ba moc tvořit svět) se místy poněkud vemlouvavě odvíjejí biografické údaje, napovídající, ale jen málo osvětlující, kombinované s dokumentaristicky věcnými záběry na tzv. duševně nemocné (záběry citlivými, posvěcujícími – a tedy i potvrzujícími – duchovní bdělost každého z nich). Na jisté nesourodosti těchto faktů s vlastním vyprávěním obrazem má lví podíl úzkost (!) snímku, jeho vskutku nevelkorysá délka (a tím i spěch). Kulhavost (alespoň ta čapkovská…) by umožnila jak hlouběji proniknout do krásného ticha ztrácejícího se v umělčiných vráskách (a nenechat z ní zbýt jen další sochu, tvořenou hlínou a sluncem), tak otevřít minulost nemuzeálně, tedy jako cosi, co se uskutečňuje právě nyní nebo se uskutečnit teprve má (jak to ve skutečnosti je a každý pohled nazpět nás o tom přesvědčuje). Zato však snímek odhaluje cosi hlubšího (třebas i bezděčně) – to wild name ztracené sochařky, tedy ono jméno, které podle Henryho Davida Thoreaua máme všichni, ale neznáme ho, a oslovit nás jím mohou jen ti, kteří nás nejlépe znají. Nemusel bych psát dál, snad každému, kdo to shlédl a ke Camille Claudelové se na těch pár chvil přidružil, musí být jasné, že zde jde o to nejsvětější pojmenování. O jméno, které dokáží nejčistěji vyslovit jen dětská ústa, která vlastní jedna ze zaměnitelných chovanek, tak odpudivá a také tak bolestná a čistá jako potracené dítě, ochotná vždy utěšit a přes opakovaná zavržení se znovu a znovu vracet. Ovšem; jaké je ale právo kohokoliv z lidí připravit svému bližnímu očistec na zemi? Nevěřím, že se na to Paul Claudel sám sebe neptal… Ale především – ptala se na to jejich matka? A není sama Camille také – potraceným dítětem? Douška: Anebo odhalil režisér skutečně tu ideu, tragickou (ostatně jiné ani nejsou…), Camille Claudelové? Neklíčí v jejím oslnění slunečním sochařem jedné plodné skvrny ta strašlivá slepota umění, která se jako puklé zrcadlo blyští v chladném rozhovoru (monologu svého druhu) s bratrem? () (méně) (více)

Galerie (18)

Zajímavosti (3)

  • Pacienti i ošetřovatelky jsou reálné postavy z ústavu, kde se film natáčel. (Terva)
  • Juliette Binoche si roli Camille u režiséra Bruna Dumonta sama vyžádala. (Terva)

Související novinky

Nová přehlídka francouzského filmu v Praze

Nová přehlídka francouzského filmu v Praze

17.05.2014

Francouzská kinematografie oslovuje tradičně široké masy diváků, a tak se distribuční společnost Film Europe Media Company rozhodla zrealizovat festival Crème de la crème, kde slovenským divákům… (více)

Reklama

Reklama