poster

Camille Claudel 1915

  • Francie

    Camille Claudel, 1915

  • Francie

    La Créatrice

    (pracovní název)
  • Slovensko

    Camille Claudel 1915

Drama / Životopisný

Francie, 2013, 97 min

Režie:

Bruno Dumont

Scénář:

Bruno Dumont
(další profese)
Nastala chyba při přehrávání videa.
  • Anderton
    ****

    Ťažko objektívne hodnotiť film, kde je hlavná postava človek, do ktorého pocitov nie je jednoduché sa vžiť. V prípade sochárky Camille Claudel je situácia o to ťažšia, že sa jedná zároveň o umelkyňu, pre divákov-mužov o ženu, o postavu žijúcu pred sto rokmi a nie tak úplne mentálne v poriadku. Aj to je otázka filmu, čo je to mentálna "normálnosť" a kto o nej rozhoduje. Camille to má ťažké, pretože v blázninci sa niet čomu venovať. Možno by sa tu dalo športovať, ale nebolo by s kým. Možno by sa dali čítať knihy, ak by tu nebola k dispozícii zrejme iba biblia. Osobný rozvoj rozhodne nebol výsadou podobných zariadení. Rozhovory o bohu (a vzťahoch) s bratom, mnohé napovedajúca expresívna motlitba v kostole a citlivé herectvo Binoche naznačujú, nad čím sa treba zamyslieť. Ak chcete mať predstavu do čoho pôjdete, tak pokiaľ sa vám páčil Denník vidieckeho farára, budete spokojní. Ja mám radšej hrdinov, do ktorých pocitov sa ľahšie dokážem vcítiť a tak ich pochopiť. Nemyslím tým jednoduchších. Napríklad taký somárik Baltazár od rovnakého režiséra.(9.10.2014)

  • Sandiego
    ***

    Snímek na mě působil především jako autentická exkurze do prostředí psychiatrických sanatorií v období první světové války a již méně jako působivý portrét osamocené ženy zrazené a zraněné svým okolím. Daleko lépe nakonec působí provázání postavy s okolím a reakce ostatních pacientek, než Camillino expresivní vymodelování. Film velmi pečlivě a v pomalém rytmu stopuje jakékoli proměny jejích nálad, náznaky úsměvu a vnitřního uvolnění i potlačované napětí, ale postupně postava ustrne a její vnitřní tajuplnost se vytratí. V tomto ohledu famózně funguje scéna divadelního představení Dona Juana s pacienty, který Camille připomene její traumatickou minulost a tím u ní vyvolá celou směsici nálad. Bohužel, jakmile do děje vstoupí bratr hlavní hrdinky, zcela oddaný kněz věřící v determinaci lidského osudu, dosud dobře plynoucí observace se zadrhne v několika věroučných úvahách. Dosavadní sevřenost děje se rozplyne a rozvolní se i pevná vodítka sloužící k uchopení postavy, takže průnik do jejího závěrečného "monalisovského" úsměvu je spíše dílem divákovi fantazie než psychologickým důsledkem.(29.6.2013)

  • Exkvizitor
    ***

    Pozitiva: Jako vždy fascinující herectví Juliete Binoche a v některých momentech opravdu zdařilá práce převážně "artově" statické kamery. Negativa: Scénář je obdobně slaboduchý jako většina chovanců ústavu, o kterém pojednává. Začneme-li u těch chovanců: Působní naprosto nevěrohodně, že by v "blázinci pro lepší lidi", kam byla zjevně paní Claudelová svou rodinou umístěna, byla jediným normálně vypadajícím a chovajícím se jedincem právě hlavní hrdinka. Zcela všichni ostatní chovanci jsou hloupě a stereotypně vykresleni jako fyzicky odpudiví a mentálně retardovaní jedinci, a to zřejmě jenom proto, aby vynikla "ušlechtilost" hlavní hrdinky v kontrastu se zlým světem, kterému musí čelit. Nic hmatatelného se nedozvíme o hrdinčině psychiatrické diagnóze: Film naznačuje cosi v tom duchu, že jako velká umělkyně a zhrzelá milenka geniálního sochaře prostě "zešílela" (eventuálně ji možná z neznámých důvodů v ústavu "uvěznila" její rodina - což je další krásný stereotyp). Všechny (nemnohé) postavy ve filmu jsou umělé, neživotné a deklamující nesmyslné, patrně rádoby filozofické/teologické monology. Nejodpudivnější postavou je bratr hlavní hrdinky, spisovatel Paul Claudel, kterému scénář přisuzuje pusté žvanění o bohu, které má zřejmě nějakým způsobem souviset s osudem jeho sestry. Obávám se, že navzdory potenciálně velmi zajímavému tématu i některým naznačeným kladům jde ve výsledku o zbytečný a falešný film.(5.7.2013)

  • vypravěč
    *****

    Podivné, temné i zářivé (vyzařující), souhvězdí (nebo snad dokonce vesmír, a ne zrovna malý) al. – Rodin – Claudelová – Marten – Claudel – Rilke – Cvetajevová – Pasternak – Braunerová – Zeyer – et al. mě jako amatérského astronoma uchvacuje mnoho let a mnohými nepochopitelná zdrženlivost mě stále nutká ke stání nad tou skutečně první Fläche, z níž vyrůstá každá Rodinova socha, jak to přesně (ale také sebe-závazně) popsal právě Rainer Maria Rilke, a spleť těchto osudů nedokážu vnímat v odpovídající symfonii linií, ale jen atomicky. Tentýž zásah nepostihnutelným celkem jsem vytušil i v tomto filmovém imaginárním portrétu, jemuž na rozdíl od přesně vystižené tělesné a psychické vlny, tříštící se právě za odlivu o teplou spleť příbřežních travin, do níž je tak slastné i bolestné vstoupit v prudkém létě, uniká ta integrující axis mundi jednoho každého lidského obývání, idea osobnosti tvarující život. Na pozadí nejistého horizontu Paulovy návštěvy (domněle spásného obzoru slitého z nebe rodiny a zemských vršků osvobozeného těla, zvláště pak prstů, kterým se vrátí prvotní síla, ba moc tvořit svět) se místy poněkud vemlouvavě odvíjejí biografické údaje, napovídající, ale jen málo osvětlující, kombinované s dokumentaristicky věcnými záběry na tzv. duševně nemocné (záběry citlivými, posvěcujícími – a tedy i potvrzujícími – duchovní bdělost každého z nich). Na jisté nesourodosti těchto faktů s vlastním vyprávěním obrazem má lví podíl úzkost (!) snímku, jeho vskutku nevelkorysá délka (a tím i spěch). Kulhavost (alespoň ta čapkovská…) by umožnila jak hlouběji proniknout do krásného ticha ztrácejícího se v umělčiných vráskách (a nenechat z ní zbýt jen další sochu, tvořenou hlínou a sluncem), tak otevřít minulost nemuzeálně, tedy jako cosi, co se uskutečňuje právě nyní nebo se uskutečnit teprve má (jak to ve skutečnosti je a každý pohled nazpět nás o tom přesvědčuje). Zato však snímek odhaluje cosi hlubšího (třebas i bezděčně) – to wild name ztracené sochařky, tedy ono jméno, které podle Henryho Davida Thoreaua máme všichni, ale neznáme ho, a oslovit nás jím mohou jen ti, kteří nás nejlépe znají. Nemusel bych psát dál, snad každému, kdo to shlédl a ke Camille Claudelové se na těch pár chvil přidružil, musí být jasné, že zde jde o to nejsvětější pojmenování. O jméno, které dokáží nejčistěji vyslovit jen dětská ústa, která vlastní jedna ze zaměnitelných chovanek, tak odpudivá a také tak bolestná a čistá jako potracené dítě, ochotná vždy utěšit a přes opakovaná zavržení se znovu a znovu vracet. Ovšem; jaké je ale právo kohokoliv z lidí připravit svému bližnímu očistec na zemi? Nevěřím, že se na to Paul Claudel sám sebe neptal… Ale především – ptala se na to jejich matka? A není sama Camille také – potraceným dítětem? Douška: Anebo odhalil režisér skutečně tu ideu, tragickou (ostatně jiné ani nejsou…), Camille Claudelové? Neklíčí v jejím oslnění slunečním sochařem jedné plodné skvrny ta strašlivá slepota umění, která se jako puklé zrcadlo blyští v chladném rozhovoru (monologu svého druhu) s bratrem?(16.12.2016)

  • emma53
    ****

    Pacienti i ošetřovatelky jsou reálné postavy z ústavu, kde se film natáčel. To se píše v zajímavostech. Tak jestli to tak opravdu bylo, potom se skláním před Julliette Binoche, která byla nejenže brilantní v roli Camille Claudel, ale natáčet v tak depresivním prostředí pro ní muselo být i možná dost frustrující. Pro mě tedy rozhodně bylo. Je to poměrně náročný snímek spíš pro trpělivého diváka. Tady se toho moc nenamluví, ale Jullietin královský výkon mě pohltil i beze slov. Obrovskou zásluhu a to bych chtěla vypíchnout, na tom má kameraman, protože dokázal přenést ty výkřiky bolesti a beznaděje i na mě. A všeříkající postava jejího bratra jen dokonale dokreslila atmosféru, v které byla Camille donucena prožít zbytek svého života.(16.3.2015)

  • - Juliette Binoche si roli Camille u režiséra Bruna Dumonta sama vyžádala. (Terva)

  • - Pacienti i ošetřovatelky jsou reálné postavy z ústavu, kde se film natáčel. (Terva)

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace