poster

Camille Claudel 1915

  • Francie

    Camille Claudel, 1915

  • Francie

    La Créatrice

    (pracovní název)
  • Slovensko

    Camille Claudel 1915

Drama / Životopisný

Francie, 2013, 97 min

Režie:

Bruno Dumont

Scénář:

Bruno Dumont
(další profese)
Nastala chyba při přehrávání videa.
  • Exkvizitor
    ***

    Pozitiva: Jako vždy fascinující herectví Juliete Binoche a v některých momentech opravdu zdařilá práce převážně "artově" statické kamery. Negativa: Scénář je obdobně slaboduchý jako většina chovanců ústavu, o kterém pojednává. Začneme-li u těch chovanců: Působní naprosto nevěrohodně, že by v "blázinci pro lepší lidi", kam byla zjevně paní Claudelová svou rodinou umístěna, byla jediným normálně vypadajícím a chovajícím se jedincem právě hlavní hrdinka. Zcela všichni ostatní chovanci jsou hloupě a stereotypně vykresleni jako fyzicky odpudiví a mentálně retardovaní jedinci, a to zřejmě jenom proto, aby vynikla "ušlechtilost" hlavní hrdinky v kontrastu se zlým světem, kterému musí čelit. Nic hmatatelného se nedozvíme o hrdinčině psychiatrické diagnóze: Film naznačuje cosi v tom duchu, že jako velká umělkyně a zhrzelá milenka geniálního sochaře prostě "zešílela" (eventuálně ji možná z neznámých důvodů v ústavu "uvěznila" její rodina - což je další krásný stereotyp). Všechny (nemnohé) postavy ve filmu jsou umělé, neživotné a deklamující nesmyslné, patrně rádoby filozofické/teologické monology. Nejodpudivnější postavou je bratr hlavní hrdinky, spisovatel Paul Claudel, kterému scénář přisuzuje pusté žvanění o bohu, které má zřejmě nějakým způsobem souviset s osudem jeho sestry. Obávám se, že navzdory potenciálně velmi zajímavému tématu i některým naznačeným kladům jde ve výsledku o zbytečný a falešný film.(5.7.2013)

  • vypravěč
    *****

    Podivné, temné i zářivé (vyzařující), souhvězdí (nebo snad dokonce vesmír, a ne zrovna malý) al. – Rodin – Claudelová – Marten – Claudel – Rilke – Cvetajevová – Pasternak – Braunerová – Zeyer – et al. mě jako amatérského astronoma uchvacuje mnoho let a mnohými nepochopitelná zdrženlivost mě stále nutká ke stání nad tou skutečně první Fläche, z níž vyrůstá každá Rodinova socha, jak to přesně (ale také sebe-závazně) popsal právě Rainer Maria Rilke, a spleť těchto osudů nedokážu vnímat v odpovídající symfonii linií, ale jen atomicky. Tentýž zásah nepostihnutelným celkem jsem vytušil i v tomto filmovém imaginárním portrétu, jemuž na rozdíl od přesně vystižené tělesné a psychické vlny, tříštící se právě za odlivu o teplou spleť příbřežních travin, do níž je tak slastné i bolestné vstoupit v prudkém létě, uniká ta integrující axis mundi jednoho každého lidského obývání, idea osobnosti tvarující život. Na pozadí nejistého horizontu Paulovy návštěvy (domněle spásného obzoru slitého z nebe rodiny a zemských vršků osvobozeného těla, zvláště pak prstů, kterým se vrátí prvotní síla, ba moc tvořit svět) se místy poněkud vemlouvavě odvíjejí biografické údaje, napovídající, ale jen málo osvětlující, kombinované s dokumentaristicky věcnými záběry na tzv. duševně nemocné (záběry citlivými, posvěcujícími – a tedy i potvrzujícími – duchovní bdělost každého z nich). Na jisté nesourodosti těchto faktů s vlastním vyprávěním obrazem má lví podíl úzkost (!) snímku, jeho vskutku nevelkorysá délka (a tím i spěch). Kulhavost (alespoň ta čapkovská…) by umožnila jak hlouběji proniknout do krásného ticha ztrácejícího se v umělčiných vráskách (a nenechat z ní zbýt jen další sochu, tvořenou hlínou a sluncem), tak otevřít minulost nemuzeálně, tedy jako cosi, co se uskutečňuje právě nyní nebo se uskutečnit teprve má (jak to ve skutečnosti je a každý pohled nazpět nás o tom přesvědčuje). Zato však snímek odhaluje cosi hlubšího (třebas i bezděčně) – to wild name ztracené sochařky, tedy ono jméno, které podle Henryho Davida Thoreaua máme všichni, ale neznáme ho, a oslovit nás jím mohou jen ti, kteří nás nejlépe znají. Nemusel bych psát dál, snad každému, kdo to shlédl a ke Camille Claudelové se na těch pár chvil přidružil, musí být jasné, že zde jde o to nejsvětější pojmenování. O jméno, které dokáží nejčistěji vyslovit jen dětská ústa, která vlastní jedna ze zaměnitelných chovanek, tak odpudivá a také tak bolestná a čistá jako potracené dítě, ochotná vždy utěšit a přes opakovaná zavržení se znovu a znovu vracet. Ovšem; jaké je ale právo kohokoliv z lidí připravit svému bližnímu očistec na zemi? Nevěřím, že se na to Paul Claudel sám sebe neptal… Ale především – ptala se na to jejich matka? A není sama Camille také – potraceným dítětem? Douška: Anebo odhalil režisér skutečně tu ideu, tragickou (ostatně jiné ani nejsou…), Camille Claudelové? Neklíčí v jejím oslnění slunečním sochařem jedné plodné skvrny ta strašlivá slepota umění, která se jako puklé zrcadlo blyští v chladném rozhovoru (monologu svého druhu) s bratrem?(16.12.2016)

  • Radko
    *****

    Ak je presvedčenie väčšiny nejakej skupiny (napríklad rodiny, príbuzenstva, komunity) také, že jeden z jej členov je blázon, nič nezmôžu iné inštitúcie, ani lekári s iným názorom. Viera je totiž silnejšia ako čokoľvek iné. Zďaleka nemusí ísť o vieru katolícku, či iného náboženstva. Úplne postačuje viera najmocnejšia - totiž viera vo vlastnú neomylnosť, tak častú dnes, ba možno častejšiu než pred sto rokmi. Nepohne s ňou žiadny iný názor. V tomto bol film veľmi silný a univerzálny, bez ohľadu na to, či a ako vierohodne narábal so skutočnou predlohou. Pretože tá bola len ilustráciou temnoty, pretrvávajúcej v mysliach i srdciach neomylne veriacich, nenechajúcich sa presvedčiť ničím, čo by spochybňovalo ich genialitu, neomylnosť, dokonalé vzdelanie a tie jedine správne (lebo ich vlastné) názory. Druhým dôvodom, prečo volím plné hodnotenie je skvelá ukážka toho, ako by vyzerali psychiatrickí pacienti dnes, keby neexistovali lieky a injekcie a ako to veľmi pravdepodobne vyzeralo len pred sto rokmi. Pretože bez nich mala prevažná väčšina z nich symptómy, aké sú vidieť vo filme. Alebo ako by vyzerala psychiatria len s pomocou arteterapie a psychoterapie, čo dnes presadzujú niektoré náboženstvá (scientológia) a postfreudovské školy. Vrátili by sa dávno nevídané príznaky chorôb (lebo farmakológiou utlmené, prípadne vymiznuté). V ústave, kde sa Camille liečila používali len tieto spôsoby terapie - ergoterapiu (pracovnú), dramaterapiu, vyspovedanie sa z problémov a liečba prechádzkami, maľovanie, modelovanie. Nuž a v neposlednom rade skvelo zvolený obraz, sprevádzajúci vnútorné pocity jednej nespravodlivo zavretej, mierne ustrašenej a trochu paranoidnej umelkyne, čo si chcela žiť svoj utiahnutý, osamelý život. Avšak jej príliš múdra a starostlivá rodina jej to neumožnila, lebo ich viera ich nútila urobiť z ich hľadiska pre ňu len to najlepšie. Totiž zavrieť ju do blázinca a držať ju tam, napriek inému názoru jej ošetrujúceho lekára, až do jej smrti.(17.3.2014)

  • Madsbender
    **

    [Crème de la crème 2015] Príliš priamy ťah na bránku od honorovaného frankofónneho auteura. Bruno Dumont spravil krok späť a ako nosné téma si zvolil poslednú časť života slávnej sochárky - obdobie, behom ktorého vnútorne umiera a nasledujúcich 29 rokov už nežije, len prežíva v zovretí mĺkvych stien šedivého ústavu. Časový rámec troch dlhých dní, ktoré musí Camille prečkať s vidinou blížiacej sa návštevy svojho brata Paula - útrpne očakávaného Godota, muža situovaného do role spasiteľa, ktorý ju dokáže vytrhnúť z ubíjajúcej monotónnosti a uchrániť od smrti ľudskosti - sa nesie v znamení nedejovosti, ktorá reflektuje jej duševný stav. Lenže ani argumentácia odrazmi vnútorného sveta hrdinky vo vonkajšej realite nedokáže ospravedlniť neskrývanú pocitovú exploatáciu, odohrávajúcu sa v popredí bravúrne komponovaných polocelkov a detailov. Vitálnosť kamerových fines a silne realistický nádych (nediegetická hudba sa do filmu vkráda až počas záverečných titulkov) s dôrazom na afekt ostro kontrastuje s neživotnosťou bezduchých prázdnych figúr, smiešne pokrútených karikatúr bláznov za múrmi kláštora i všade navôkol. Oduševnelý výkon Juliette Binoche vzniknutej umeleckej fraške, ktorá sa nezastaví pred ničím, už len nasadzuje korunu v podobe čistého citového vydierania. Výsek zo života slávnej sochárky tak síce dáva mnoho závažných tém na premýšľanie, nech už je to hľadanie duchovnej a svetskej pravdy či otázka, kto je v spoločnosti skutočným bláznom, no vo výsledku sa sám banalizuje svojim agresívnym výbuchom umeleckosti, ktorá túži po uznaní. A tak, i keď nemôžem povedať, že by som sa nudil, je pre mňa Dumontova snímka prostým mlátením prázdnej slamy. 45%(17.3.2015)

  • Anderton
    ****

    Ťažko objektívne hodnotiť film, kde je hlavná postava človek, do ktorého pocitov nie je jednoduché sa vžiť. V prípade sochárky Camille Claudel je situácia o to ťažšia, že sa jedná zároveň o umelkyňu, pre divákov-mužov o ženu, o postavu žijúcu pred sto rokmi a nie tak úplne mentálne v poriadku. Aj to je otázka filmu, čo je to mentálna "normálnosť" a kto o nej rozhoduje. Camille to má ťažké, pretože v blázninci sa niet čomu venovať. Možno by sa tu dalo športovať, ale nebolo by s kým. Možno by sa dali čítať knihy, ak by tu nebola k dispozícii zrejme iba biblia. Osobný rozvoj rozhodne nebol výsadou podobných zariadení. Rozhovory o bohu (a vzťahoch) s bratom, mnohé napovedajúca expresívna motlitba v kostole a citlivé herectvo Binoche naznačujú, nad čím sa treba zamyslieť. Ak chcete mať predstavu do čoho pôjdete, tak pokiaľ sa vám páčil Denník vidieckeho farára, budete spokojní. Ja mám radšej hrdinov, do ktorých pocitov sa ľahšie dokážem vcítiť a tak ich pochopiť. Nemyslím tým jednoduchších. Napríklad taký somárik Baltazár od rovnakého režiséra.(9.10.2014)

  • - Pacienti i ošetřovatelky jsou reálné postavy z ústavu, kde se film natáčel. (Terva)

  • - Juliette Binoche si roli Camille u režiséra Bruna Dumonta sama vyžádala. (Terva)

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace