Režie:
Bruno DumontScénář:
Bruno DumontKamera:
Guillaume DeffontainesHrají:
Juliette Binoche, Jean-Luc Vincent, Emmanuel Kauffman, Marion Keller, Christiane Blum, Alexandra Lucas, Jessica ErreroObsahy(1)
Ke konci své kariéry trpěla sochařka Camille Claudel zdánlivou duševní poruchou. Přestávala věřit ve své umělecké schopnosti a svého bývalého milence, Augusta Rodina, vinila z toho, že jí učinil ze života peklo. Ačkoliv ji její rodina pro její bezpečí a dobro umístila do blázince na předměstí Avignonu, Camille se snažila přesvědčit doktora, že je duševně naprosto zdravá. V zoufalé touze po svobodě a setkání se svým milovaným bratrem ubíhá její život za zdmi léčebny. (oficiální text distributora)
(více)Videa (2)
Recenze (40)
Snímek na mě působil především jako autentická exkurze do prostředí psychiatrických sanatorií v období první světové války a již méně jako působivý portrét osamocené ženy zrazené a zraněné svým okolím. Daleko lépe nakonec působí provázání postavy s okolím a reakce ostatních pacientek, než Camillino expresivní vymodelování. Film velmi pečlivě a v pomalém rytmu stopuje jakékoli proměny jejích nálad, náznaky úsměvu a vnitřního uvolnění i potlačované napětí, ale postupně postava ustrne a její vnitřní tajuplnost se vytratí. V tomto ohledu famózně funguje scéna divadelního představení Dona Juana s pacienty, který Camille připomene její traumatickou minulost a tím u ní vyvolá celou směsici nálad. Bohužel, jakmile do děje vstoupí bratr hlavní hrdinky, zcela oddaný kněz věřící v determinaci lidského osudu, dosud dobře plynoucí observace se zadrhne v několika věroučných úvahách. Dosavadní sevřenost děje se rozplyne a rozvolní se i pevná vodítka sloužící k uchopení postavy, takže průnik do jejího závěrečného "monalisovského" úsměvu je spíše dílem divákovi fantazie než psychologickým důsledkem. ()
[Crème de la crème 2015] Príliš priamy ťah na bránku od honorovaného frankofónneho auteura. Bruno Dumont spravil krok späť a ako nosné téma si zvolil poslednú časť života slávnej sochárky - obdobie, behom ktorého vnútorne umiera a nasledujúcich 29 rokov už nežije, len prežíva v zovretí mĺkvych stien šedivého ústavu. Časový rámec troch dlhých dní, ktoré musí Camille prečkať s vidinou blížiacej sa návštevy svojho brata Paula - útrpne očakávaného Godota, muža situovaného do role spasiteľa, ktorý ju dokáže vytrhnúť z ubíjajúcej monotónnosti a uchrániť od smrti ľudskosti - sa nesie v znamení nedejovosti, ktorá reflektuje jej duševný stav. Lenže ani argumentácia odrazmi vnútorného sveta hrdinky vo vonkajšej realite nedokáže ospravedlniť neskrývanú pocitovú exploatáciu, odohrávajúcu sa v popredí bravúrne komponovaných polocelkov a detailov. Vitálnosť kamerových fines a silne realistický nádych (nediegetická hudba sa do filmu vkráda až počas záverečných titulkov) s dôrazom na afekt ostro kontrastuje s neživotnosťou bezduchých prázdnych figúr, smiešne pokrútených karikatúr bláznov za múrmi kláštora i všade navôkol. Oduševnelý výkon Juliette Binoche vzniknutej umeleckej fraške, ktorá sa nezastaví pred ničím, už len nasadzuje korunu v podobe čistého citového vydierania. Výsek zo života slávnej sochárky tak síce dáva mnoho závažných tém na premýšľanie, nech už je to hľadanie duchovnej a svetskej pravdy či otázka, kto je v spoločnosti skutočným bláznom, no vo výsledku sa sám banalizuje svojim agresívnym výbuchom umeleckosti, ktorá túži po uznaní. A tak, i keď nemôžem povedať, že by som sa nudil, je pre mňa Dumontova snímka prostým mlátením prázdnej slamy. 45% ()
Přeji dobrou noc s filmem! Třeba s tímhle - na usínání je ideální.. Jednoduše. Pro člověka, který jméno Camille Claudel nikdy neslyšel, je to film naprosto zbytečný.. A dost možná i pro člověka, který jej někdy slyšel.. V tomto případě se snad ani nedá hovořit o životopisu, protože sledujeme pouze úzký výřez ze sochařčina života, zbytek je sesumírován v pár větách holých.. Jediný důvod, proč film vidět, jediný tahák je neomylná, přirozená a dojemná Juliette.. Dec trů.. Mějte se filmově! Woo. ()
Juliette Binoche je skvělá herečka, ale tentokrát mi ani její obdivuhodný výkon nestačil k tomu, aby mě snímek zaujal nějak více. Jedná se o zajímavý příběh, který je ale podaný jen jako nahlédnutí do blázince. Možná se mi to nelíbilo i proto, že je to příliš uvěřitelné. Ale snímek mě prostě nezaujal a já spíš nic necítil. ()
Pozitiva: Jako vždy fascinující herectví Juliete Binoche a v některých momentech opravdu zdařilá práce převážně "artově" statické kamery. Negativa: Scénář je obdobně slaboduchý jako většina chovanců ústavu, o kterém pojednává. Začneme-li u těch chovanců: Působní naprosto nevěrohodně, že by v "blázinci pro lepší lidi", kam byla zjevně paní Claudelová svou rodinou umístěna, byla jediným normálně vypadajícím a chovajícím se jedincem právě hlavní hrdinka. Zcela všichni ostatní chovanci jsou hloupě a stereotypně vykresleni jako fyzicky odpudiví a mentálně retardovaní jedinci, a to zřejmě jenom proto, aby vynikla "ušlechtilost" hlavní hrdinky v kontrastu se zlým světem, kterému musí čelit. Nic hmatatelného se nedozvíme o hrdinčině psychiatrické diagnóze: Film naznačuje cosi v tom duchu, že jako velká umělkyně a zhrzelá milenka geniálního sochaře prostě "zešílela" (eventuálně ji možná z neznámých důvodů v ústavu "uvěznila" její rodina - což je další krásný stereotyp). Všechny (nemnohé) postavy ve filmu jsou umělé, neživotné a deklamující nesmyslné, patrně rádoby filozofické/teologické monology. Nejodpudivnější postavou je bratr hlavní hrdinky, spisovatel Paul Claudel, kterému scénář přisuzuje pusté žvanění o bohu, které má zřejmě nějakým způsobem souviset s osudem jeho sestry. Obávám se, že navzdory potenciálně velmi zajímavému tématu i některým naznačeným kladům jde ve výsledku o zbytečný a falešný film. ()
Reklama