Camille Claudel 1915

Juliette Binoche je skvělá herečka, ale tentokrát mi ani její obdivuhodný výkon nestačil k tomu, aby mě snímek zaujal nějak více. Jedná se o zajímavý příběh, který je ale podaný jen jako nahlédnutí do blázince. Možná se mi to nelíbilo i proto, že je to příliš uvěřitelné. Ale snímek mě prostě nezaujal a já spíš nic necítil. (05.10.2016)

Začnu příběhem: Moje matka (jde jí na 92 rok) si během let stále více zpřítomňuje vztah, který k ní měla její vlastní matka. Na upřednostňování bratra, na všechny činnosti, které musela konat (např. za války pašovat mouku z vesnice, jít pro zapomenutého králíka do městské oblasti obydlené Rusy atd.). Stále více vidí tento vztah kritičtěji, a já myslím že oprávněně... A jaký byl skutečný vzájemný vztah Camille, její matky a jejího bratra Paula? Po matce se ve filmu sice nic nedozvíme, zato Paul (básník, politik a fanatický katolík) je tu vykreslen poměrně sugestivně (nesympaticky, jak jsem si ho vždycky představoval, a možná "tam" patřil více než Camille). Ve svých listech naráží i na potrat (dítě s Rodinem), ale o tom víme ještě méně. Nicméně ji v Montfavetu navštěvoval, na rozdíl od matky, která za ní nebyla ani jednou. Pozn. 1: Na základě filmu se nedá spekulovat o skutečnosti, nýbrž zas jen o filmu. Pozn. 2: Camille Claudelová byla skvělá sochařka, na svou dobu možná až příliš. Pozn. 3: Slavná Juliette Binoche se svým vysokým čelem a antracitovými vlasy se jí sice moc nepodobá, ale svým hereckým výkonem je schopna překreslit i její portrét. Pozn. 4: Psychodrama (Don Juan) je další z výtečných scén (vedle třeba vztahu Camille a její "nechtěné" přítelkyně). Závěr: Film (alespoň v první polovině) je spíš pokusem o popis blázince, než studií o posledních desetiletí v životě C. C., která se společnosti chovanek prostě jen vymyká. Nicméně je možno i z tohoto fragmentu vyvodit přesahující konsekvence. (11.11.2016)

Stejnojmenný film o dřívějším životě Camille (před blázincem) z roku 1988 je daleko pestřejší a dozvíte se o ní nesrovnatelně víc. Moje oblíbená Juliette Binoche ji zde sice zahrála skvěle, ale osobně považuji za hrdinství, že jsem tento snímek vůbec dokoukala. (23.07.2017)

Šílenství, genialita a lidská bezmoc zblízka - a bohužel taky náboženský proslov mladšího bráchy, který podryl tempo i vyznění celého filmu. Dumont vytvořil narativně vyprázdněný snímek, ve kterém čas, zvuky a blízké záběry fungují jako děsivé zvětšovací sklíčko, pod kterým bublá šílenství Binocheové, šílenství ostatních v sanatoriu a zároveň ona hrůza zvaná "lidská bezmoc". Paranoia, ale i odpor v blízkých záběrech, perfektní výkon Binocheové, kamera, která nenechává diváka distancovat se - trpí-li Camille, trpí divák s ní. Zvuky se přelévají do dalšího záběru, čas krystalizuje, nic se nemění... (05.07.2013)

48. MFF KV Trapná nuda. Natočte debilní film, prohlaste ho za existenciální či artový a pak se jen dívejte jak se na něj lidi jak idioti koukají a myslí se kdoví jak nejsou vzdělaní či co. (07.07.2013)

Zde je snad všechno špatně. Tedy vyjma exterérů, které jsou dokonalé. Bohužel zajímavý příběh je pojat poněkud překvapivě nezajímavě. Hlavní dějová linka zde vlastně není a film vůbec podstatu příběhu nezachycuje. On vlastně zachycuje obrazy z velmi krátké doby (asi týden) té méně zajímavé části života Camille. Raději než tu originální zápletku řeší dlouhé a monotóní záběry na nepříliš zdařile zahranou postavu Camille - buď jak brečí (překvapivě nevěrohodně) či jak se občas usměje. Sem tam se juknete na nějaký to pěkný panorama a taky na záběry místních bláznů. Zklamání na plné čáře, přesně takhle se tyto filmy točit nemají. (29.06.2013)

Ke Camille Claudelle 1915 jsem přistoupil jako k filmovému exponentu bohaté francouzské tradici úvah o vzniku a funkcích kliniky. Film sice není stejně výmluvný jakou Foucault, ale navozuje podobné pochybnosti. Která ze stran zdí blázince je ta vnitřní? Znát osudy hlavní postavy asi není nezbytně nutné: představí se nám minimalisticky, ale podstatné rysy jsou jasné - jde o excentrickou umělkyni s pohnutou minulostí a poťouchostmi, které mohou být dost dobře třeba následkem deprivujcího ústavního prostředí. Referenční postavou je bratr Paul, který * ač zjevně naprostý blázen * disponuje prostornějším výběhem světa za zdí. Suché pozorování vývoje minimálních událostí ústí v suchou pointu. Poněkud akademickou podívanou koření velmi, velmi intenzívní výkon Juliette Binoche, herečky, která to v hlavě nemůže mít v pořádku. (17.11.2014)

Absence děje a typicky francouzská rétorika v tísnivé atmosféře ústavu pro choromyslné. (13.12.2013)

Blazni a mentalne postizeni jsou jedini, kdo se chovaji jako lide. Ti takzvane normalni od doktora po obludneho Paula Claudela jsou odpudive kreatury, ktere kazou sve filozoficke traktaty ale cokoli lidskeho jako radost nebo soucit je jim uplne cizi. Postava Camille je na hranici mezi nimi. Jeste neni odpudiva jako oni, ale take se pres prsty diva na ty takzvane blazny. I tak se ale divak s ni muze ztotoznit. Dumontovi prekvapive vychazi i kombinace stylizace a nestylizace hercu. Pro me velmi silny film. (05.07.2013)

Spoutat bloudící duše do chladu klášterních stěn nikdy nepřinášelo příliš dobrého, a to ani ve 30. letech, kdy už byla psychiatrická péče přece jen na jiné úrovni než ve středověku (což se panu režisérovi asi moc nehodilo, a tak to tedy ve filmu vypadá jako ve středověku). Ale zde je kontrast řádu, sebeovládání, církevního chladu a spontánních projevů duševně nemocných pacientů pojat téměř karikaturně, zcela zbytečně. Stejně exponovaně je tu vylíčen i katolický intelektuál Paul Claudel, jakési démonické monstrum v rukou Božích deklamující verše Rimbauda... I když Camille je v centru pozornosti téměř neustále, film nám o ní téměř NIC neřekne (s výjimkou závěrečných deseti minut), takže se nabízí otázka "proč", když je J. Binoche tak vynikající. (24.03.2014)

Nic mě tak nezasáhlo jako tento film, už 24 hodin se nemůžu pořádně nadechnout...Tak jímavě krásné a tak velmi smutné! (03.10.2014)

Příběh Camille Claudel byl ve Francii již jednou zpracován v roce 1988. Byl to film vynikající, po zásluze odměněný několika Césary a dalšími cenami. Dá se říci, že v tomto filmu bylo sděleno vše. Viděli jsme Camille plnou mladistvého nadšení, její vášeň pro Rodina, vášeň pro umění a její postupnou sebedestrukci. Film končí násilným odvlečením zanedbané a paranoidní Camille do psychiatrické léčebny. Tam, kde film Bruno Nuyttena končí, tam snímek Bruno Dumonta pokračuje. Juliette Binoche je výborna herečka a v roli rozhodně nezklamala. Věřím jí bolest i pocit zmaru, který prožívá mezi retardovanými spolupacientkami, i těch pár momentů radosti, které jí život přináší. Ale postavit film pouze na výkonu hlavní představitelky, je trochu málo. Nebýt několika zmínek o Rodinovi a návštěvy bratra diplomata /básníka, mohl to být příběh jakékoliv nešťastné, inteligentní ženy, umístěné v ústavu pro mentálně choré. Možná byla tato univerzálnost záměrná, ale pokud si film alespoň trochu kladl za cíl připomenout tuto nadanou a téměř zapomenutou sochařku, tak se to rozhodně nepovedlo. (02.12.2013)

Najviac sa mi páčili tie dlhé scény so statickou kamerou, najlepšie bez hercov. To je presne to, čo by asi mohol robiť normálny človek zavretý v blázinci: pozerať sa okolo seba, vnímať všetky krásne aj nechutné detaily a čakať. (06.06.2017)

Tohle určitě není film na oddechový večer. Napoprvé jsem ho nedala ani u žehlení. Chce to mít náladu a vcítit se do zoufalé situace člověka, navíc umělce, uvrženého proti své vlastní vůli do ústavu, přestože trpí celkem běžnou duševní chorobou. Teď už chápu, proč znesvépravnit člověka je v dnešní době téměř nemožné a nejsem proti. (09.06.2017)

[48. MFF Karlovy Vary] Umělecký zápal jako definice šílenství? Pourquoi pas? Dumont si zvolil dobré „foucaultovské“ téma i hlavní protagonistku. Binoche jako vždy exceluje, kamera se pase tu na jejích trpitelských grimasách, tu na obličejích dementních pacientek, tu na soucitných výrazech personálu blázince. Celky natočené v lokacích jihofrancouzské Provence a okolí Avignonu jsou ještě působivější a jeden povedenější záběr střídá druhý. Přiznám se, že mi pořád uniká smysl, jaký má v Dumontových filmech víra a náboženská transcendence. Je to, co se zmocňuje postav, autenticita nebo sebeklam? Ale možná jsem jenom nedovzdělaný baťůžkář. (09.07.2013)

Kvůli úžasné Juliette Binoche dávám aspoň 3*, jinak je ale film po stránce příběhu více než "divácky hodně náročný". Pravda, možná mi chybí větší zasvěcení do života protagonistů, i těch, o kterých se tam jen mluví (Rodin), a nedokážu tak docenit celkový přínos. (12.07.2013)

Juliette Binoche v tomto filme predviedla najlepší herecký výkon aký som doteraz vo svojom živote videl. Film samotný tiež fantastický, aj keď chápem že svojim minimalizmom a naturalizmom tuctového diváka odradí, keďže neobsahuje veci ktoré by priemerný divák označil za zábavné alebo zaujímavé a jeho dej je úmyselne minimálny. Je to ale úžasne až geometricky presne natočený film, ktorého kamera svojou skrytou krásou vyrazí dych a je omnoho väčším vizuálnym zážitkom ako napr. taký Interstellar ale zároveň aj zarmúti svojou bezútešnou atmosférou. Keď voľného vtáka uväzníte do klietky, nebýva to pekný pohľad. A ti, kteří tančili, byli považováni za blázny těmi, kteří nemohli slyšet hudbu. (10.05.2015)

atmosfera psych. liecebne vystihnuta tak dokonale, ze podobne ako hlavna hrdinka aj vy mate tuzbu zapchat si usi, zatvorit oci, ujst ci skryt sa do nejakeho ineho sveta. pribeh je nevesely a jednoduchy (asi zato, ze je to podla skutocnosti) a preto nesmierne neprijemny v tom zmysle, ze vam neda oddychnut. hodnotenie je z tohto pohladu tazke. (30.03.2017)