Ivanovo dětství

Pretože to bol jeden z prvých Tarkovského režijných počinov a hneď vytvoril dielo, ktorému hĺbke sa mnohí nepriblížia za celý život, musím hodnotiť plným počtom. Dychberúca symbolika, dekadentná a pochmúrna atmosféra skutočne dýchala hrozbou apokalypsy. Posolstvo naliehavo bijúce do očí. Priamo do toho pekla na zemi zasadil osud malého chlapca, ktorý je dieťaťom už len fyzicky. Nezmyselná vojna mu vzala viac než len matku. Vzala mu všetko okrem holej existencie a túžby pomstiť smrť najdrahšej bytosti. Nepoužijem spoiler. Stojí za zhliadnutie viac ako ktorékoľvek iné s vyšším hodnotením Nedá sa porovnávať s ostatnými Tarkovského dielami, je originálny, ako každé z nich. Agónia a nirvána zjednotená v nádheru. (29.12.2013)

V prvom rade treba povedať, že Ivanovo detstvo je omnoho dospelejším filmom, než akými bola trojica študentských filmov Andreja Tarkovského, nech sa o to, aby pôsobili dospelejšie, snažil sebeviac. Pohľad na vojnu očami dieťaťa je téma, ktorá bola sfilmovaná nespočetne veľa krát a ktorá je o to hroznejšia, pretože detský hrdinovia nevedia čo robiť tvárou v tvár vojne. Nevedia ako sa zachovať a ich zúfalstvo je o to väčšie. Ivan nie. Jeho stratu nevinnosti nahradilo absolútne presvedčenie, že vo vojne má aj on dôležité miesto ako zved a že mu práve táto pozícia dopomôže k tomu aby pomstil smrť svojej rodiny. Vo svojich 12 rokoch sa stáva dospelým alebo sa teda zo všetkých síl snaží presvedčiť ostatných, že bojuje za rovnakú vec ako oni a je rovnako schopný ako oni to dosiahnuť. Tarkovskij si tu pohráva z rôznymi vzťahmi a z rôznymi obrazmi, ktoré sa vzájomne dopĺňajú, alebo tvoria akúsi lyrickú rovinu, ktorá umocňuje beznádejnosť situácií, do ktorých sa hrdinovia dostávajú. Ku koncu sa stáva film epickejším - obsadenie Berlína, viacej lyrickejším - scéna na pláži a viacej naliehavejším - pohľad na fotku Ivana, ktorý bol obesený. A práve práca z obrazom a slovom, tvoria z tohto filmu jeden z veľmi silných filmových zážitkov. (01.07.2011)

Po všech těch chválách tohoto filmu jsem čekal víc. Z toho co jsem zatím viděl od Tarkovského se mi líbilo vše, ale Ivanovo dětství není tím geniálním opusem, jako jeho následovníci. Kdo chce pocítit opravdovou sílu tohoto filmu, musí si počkat až do závěrečných minut, ze kterých opravdu zamrazí. Vidíme zde kombinaci syrových dokumetárních scén a záběrů ve kterých Tarkovskij naplno demonstruje své poetické vidění světa a to i v takových zrůdných věcech jakými jsou ostnaté dráty nebo rozbombarodvané sutiny domů. Již samotné dobové záběry jsou děsivé ale Tarkovskij jejich efekt svým okem ještě rozvíji a umocňuje tak jejich úzkoslivé vyznění. Několik vydařených záběrů se najde i v průběhu filmu, ale jádro bohužel tvoří nezáživné a místy i nadbytečné dialogy, jako např. ty se zdravotní sestrou Mášou. Naštěstí jsou zde i další silné pasáže, hlaně ty snové a tak se dá považivat Ivanovo dětství za vynikající film, ne však geniální. (20.06.2011)

Sovětské válečné filmy z této doby bývají mnohdy osobitým zážitkem, jejich tvůrci dokázali natočit příběhy obyčejných jedinců zasažených krutou válkou s nebývale poetickým nádechem. Ale v Ivanově dětství bylo na můj vkus občas té lyrizace až moc.. až natolik, že narušovaly nejen kontinuitu děje, ale hlavně i celkovou působivost snímku. Na romantickou pasáž se zdravotní velitelkou Mášou v líbankách nad propastí v lese asi nelze tak skoro zapomenout, ale právě ta moc se zvyškem dění neměla moc společeného. K mému překvapení se taky musím chtíc-nechtíc přidat na stranu cenzorů, kteří příliš nepobrali smysl závěrečné scény s Ivanem a dívkou na pláži – jakoby patřila na úplně jiné místo ve filmu (spíše začátek), než po scéně, kdy se z náhodně odfouklé listiny dovídáme konec osudu Ivana, který zemřel před několika měsíci. Největším kladem je určitě velmi invenční kamera, která v kompozičně netradičném vyprávění nachází své bohaté uplatnění, záběry ze studny či břízového háje dovedou vizuálně okouzlit a temné scény s plavením na loďce po lesním močálu zase zapůsobit úplně jako z apokalypsy. I celá tahle válka vyznívá občas jako apokalypsa (např. i ve scéně se stařcem v zbombardované vesnici či s letadlem v písku) a zpracování se neubrání až vyloženě surrealistickým výjevům (viz. dvojici mrtvol u řeky držící nápis "Vitejte u nás") a celkově určitě souhlasím, že jde v rámci žánru o nesmírně originální film. Ač nevím, v případě válečných dramat asi víc ocením tradičně vyprávěné silné příběhy typu "Vyšší princip", než silně umělecké experimenty. Jaksi jsem čekal hlubší emocionální prožitek, silných momentů byla sice řada, ale ve větším množství se ke mně dostavilo vyčerpání ze sledování a prozatím, ač rád bych, nedokážu sáhnout po čtvrté hvězdičce. Výkon hlavního dětského herce ale určitě vnímám jako hodně povedený, dle mého názoru je Nikolaj Burljajev i mnohem lepší, než tolik oceňovaný Ivan Jandl v Poznamenaních (1948). 70% (12.09.2020)

Ivanovo dětství je velmi zvláštní komorní válečný film, tolik jiný než ostatní sovětské (drtivou většinou tak heroické) filmové snímky o Velké vlastenecké válce, ta jakoby zůstávala stále někde v pozadí, na číhané, a do děje se vlastně dostane jen párkrát, většinu času se tvůrci soustředí na osudy těch několika málo postav, v jejichž středu je jedenáctiletý Ivan. Snímek dle mého soudu není lyrizovaným dětským pohledem na zvěrstva války, jako v případě takto koncipovaných válečných filmů, ač by se to na první pohled mohlo takto jevit, příběh dětského vojáka-průzkumníka (což je samo o sobě symbolické) a jeho dospělých soudruhů (bez pejorativního nádechu) je jen úhelným kamenem míry vzdálení se lidskosti, humanitě, Bohu... Film ještě ne s přemírou symbolů (zde jsou jen náznakově živly - voda, oheň, také zvon, kříž, pravoslavná ikona, jablko...), ale s chytře dávkovaným tajemstvím v úvodu (Ivanův příchod se záměrným zatajením kontextu) a zásadní scénou duchovního přesahu v samém závěru filmu (jak moc se asi nechal Terrence Malick touto scénou inspirovat v závěru svého Stromu života?). Důležitou roli hrají také v jinak čistě chronologické kompozici flashbacky a sny, stejně jako vizionářsky vyznívající scény (pomatený stařec v rozbombardovaném stavení, auto s nákladem jablek projíždějící po pláži s volně se pasoucími koňmi...). S flashbacky je pak formálně spojovaná asociativní střihová montáž (kapka vody stékající Ivanovi po ruce X záběr odspodu do šachty-světlíku studny). Působnost filmu zvyšují moderní výrazové prostředky - často používaná subjektivní kamera, která v jedné scéně slouží k zvýšení dynamiky filmu a dramatizaci příběhu, jinde zase naopak jako kontrapunkt války spolu s hudebním podkresem poetizuje scénu v krásné lyrické pasáži vyjadřující cit Máši. Zcela výjimečná je pak kamera, především pak kameramanova práce se světlem (světlo procházející dveřmi, hra stínů, odlesky vody a ohně, šerosvit...) a s častými krátkými ohnisky, s čímž souvisí i kompozice záběrů, využívající plány (v prvním se často ocitá hlava jedné z postav, v dalších pak postavy ostatní - např. scéna rozhovoru 4 vojáků v polorozbořeném stavení na frontě). Celá víceméně divadelní scéna (většina filmu má tento komorní rozměr) slouží pak k zdůraznění závěrečných několika minut, v nichž je najednou v kontrapunktu ke zbytku filmu použito archivních dobových materiálů a mají téměř dokumentární charakter, aby celý film směřoval k samotnému finále a k již dříve zmíněnému symbolickému a duchovnímu přesahu. ___ Debutující Andrej Tarkovskij převzal tento projekt jako rozpracovaný po režiséru Eduardu Abalovovi a prý kompletně přetočil většinu již natočených scén, přeobsadil některé herce, změnil kameramana a štáb, což byl asi odvážný a riskantní tah, jeho vize se ovšem vyplatila, jelikož již svým debutem vyhrál hlavní cenu na mezinárodním filmovém festivalu v Benátkách...pěkná ouvertura k jeho zásadním filmovým počinům... (01.01.2012)