Oběť

Posledným filmom, ktorý za svoju dlhú režisérsku kariéru Tarkovsky natočil je Obeť(Offret). Fakt, že v čase jeho natáčania už vedel, že ho čoskoro čaká neúprosná smrť len vybičoval jeho kreativitu a schopnosť vytvorenia atmosféry intelektuálneho existencionalizmu ako ju ja rád nazývam. Rozpráva príbeh profesora, ktorý prechádza krízou. Spolu s rodinou a súrodencami trávi víkend v opustenej izolovanej rezidencii, kde sa stanú obeťami bezmocne čakajúcimi na koniec sveta v apokaliptickej nukleárnej katastrofe, ktorá je vo filme vyobrazená len vo forme preletu pár lietadiel a hlasu z televízie. Jej najmarkantnejším znakom je však hysterická agónia strachu a beznádeje, ktorou si každá z postáv svojou vlastnou cestou prechádza. V záujme záchrany sveta sa profesor vyberie za tajomnou Islandskou čarodejníčkou, ktorá pracuje v ich rezidencii ako slúžka. Kvôli záchrane sa s ňou vo forme symbolickej spoločnej levitácie vyspí a svet sa vráti do pôvodného stavu. No to nie je všetko čo musí urobiť. Je potrebné aby obetoval celý svoj predchádzajúci život a hodnoty, ktoré v ňom vyznával. A tak v očisťujúcom akte deštrukcie končí ako prípad pre psychiatriu z choro racionálneho uhľa pohľadu ostatných smrteľníkov bez vedomia kam až táto slepá viera v ideu človek-boh môže viesť. Ďalšou z legendárnych scén sa stáva úmyselný požiar domu a jeho zhorenie do tla, ktoré vytvára pozadie emocionálnej scéne očisty. Je dôležité poznamenať, že vo svojom štábe mal Tarkovsky veľa ľudí z pôvodného štábu Bergmana a tak symbolicky vyznieva aj fakt, že film bol produkovaný vo Švédsku. To dodalo filmu určitý Bergmanovský nádych. Keď by som mal pomenovať jednu základnú tému, ktorú tu rozvíja, bol by to súboj striktnej racionality s nelogikou sveta bez rigidných zásad fyzikálnych zákonov a spirituality. Dôležitým motívom je dieťa symbolizujúce znovuzrodenie a premenu starého skostnatelého na vitálne a mysľou otvorené. Symbolicky vyznieva fakt, že posledná scéna predstavuje záber na dieťa snažiace sa o zázrak oživenia starého vyschnutého konára zapichnutého do zeme(v exile žijúci Tarkovsky, teda vytrhnutý zo svojich koreňov Ruských, umierajúci v procese zázraku znovuzrodenia života), pričom prvá scéna jeho úplne prvého filmu zobrazuje mladého Ivana stojaceho pri mladom zdravom stromčeku v rodnom Rusku. (19.04.2008)

Nadechnout se, téměř dvě a půl hodiny zadržet dech, vydechnout-a během této doby být svědkem (ale ještě lépe účastníkem) završení Tarkovského filmografie, které má tvar komplexního podobenství o nedostatečnosti intelektuálního poznání, složitém zápasu víry a nakonec očištění se od zbytných (pozemských) věcí a nalezení spirituality v návratu ke Kristu, který jako jediný otvírá cestu k Bohu Otci. Nekatolíkovi může teologicky poněkud „vadit“ přílišná soustředěnost Tarkovského na Matku (Marii), ale to už by bylo na jinou diskusi… (16.02.2008)

Téměř dokonalý skvost. Počáteční a závěrečná melodie Bachovy árie s filmem dokonale souzní a v závěru dojímá. .......... Krom různých filosofických/životních otázek, které jsou ve filmu, vyvstává u Oběti ještě jedna zásadní: pokud se Tarkovskij ve svém posledním díle dostal v síle filmové výpovědi tak daleko - až na samý okraj citové únosnosti - je možné, pakliže by nezemřel, aby se svým dalším snímkem dostal až za onu hranici, kdy by divák tolik filmové krásy už prostě psychicky neunesl? ... (15.11.2006)

"Toho odpoledne, kdy jsem se vypravila zhlédnout Oběť, byl krásný zimní den, který už dýchal příslibem jara. Přesto nebylo mým nejkrásnějším zážitkem ani nádherné počasí, dokonce ani sám film, ale pohled na sáhodlouhou frontu před budovou kina. Bylo to jako nějaká demonstrace. Stáli tam intelektuálové, úředníci, ženy v domácnosti, některé i s malými dětmi v náruči, mladí mullové přešlapující rozpačitě opodál - podobnou směsici lidí by člověk nenašel v žádném jiném shromáždění v Teheránu. V sále pak diváci při pohledu na náhlý příval zářivých barev na plátně doslova oněměli. Nebyla jsem v kině celých pět let: v té době se promítaly jen revoluční filmy z východní Evropy nebo íránské propagační agitky. Film jako takový nemohu posoudit - zážitek z toho, že sedím v biografu zabořená v křesle z chladivé kůže, před očima velké plátno, doslova přehlušil ostatní dojmy. Smířená s tím, že nerozumím slovům, a rozhodnutá nerozptylovat se zlobením na cenzory, jsem se plně nechala okouzlit magií barev a obrazů. (...) Dychtivě jsme toužili po něčem krásném, třeba i v podobě nepochopitelného, abstraktního a příliš intelektuálského snímku, bez titulků a cenzurou zmrzačeného téměř k nepoznání. Byl to zázrak, sedět po letech opět mezi lidmi a nebát se, být jedním v davu neznámých spoluobčanů, kteří se nesešli na politické akci, na protestním shromáždění, ve frontě na chleba nebo u příležitosti veřejné popravy. (...) Aspoň na krátkou chvíli jsme společně prožívali ten zvláštní druh strašlivé krásy, kterou lze vnímat jen prostřednictvím vrcholného zoufalství a vyjádřit poze vrcholným uměním." - z knihy Ázar Nafísíové "Jak jsme v Teheránu četly Lolitu" (21.02.2013)