Zrcadlo

Tarkovského mám velice rád a fakt si ho vážím, jenže sledování tohohle filmu pro mě bylo naprosto nepříjemné. Smysl většiny scén mi zůstal skryt a jediné co jsem mohl ocenit byla čas od času vizuální stránka či dobré výkony herců. Usnul jsem u toho, nudil se k umření a asi milinkrát se modlil, aby už byl konec. Uznávám, že to je asi moje chyba, ale znova bych to už asi nevydejchal. (06.02.2007)

Zrcadlo je Tarkovskijho zrcadlem vzpomínek na dětství. A jak je u něj zvykem, tento osobitý tvůrce nenatočil nic přímočarého. Mnohdy je divákovy jasné, že je příběh vyprávěn z pohledu Tarkovskijho - dítěte, kdy vzpomíná na maminku a tatínka, načež jsou do příběhu zakomponovány obrazy Tarkovskijho - básníka, které nesouvisí s jeho vzpomínkami, ale do filmu vlastně sedí. Takže i když chvíli sledujete jasně daný děj, v příštím okamžiku můžete přemýšlet nad tím, proč jsou do něj zakomponovány právě tyto obrazy. Na to zná odpověď jen jejich autor. Artové filmy mají pro diváka velmi tenkou hranici mezi nepochopením a prozřením. Tarkovskijmu se, i dle hodnocení, povedlo nezůstat pod touto hranicí. (05.06.2014)

Toto je brutálny kopanec do r*** a totálne zahrávanie sa s divákom!!!!! Ak sa budete snažiť presne pochopiť význam deja, význam každého symbolu a obrazu,radím vám-zabudnite na to, lebo budete otrávený. Zrkadlo je v podstate spomienkou človeka (Zrkadlo má silný autobiografický nádych) na detstvo a útržky zo života, ktoré sa nelineárne spájajú do jednej lyricko- surrealistickej mozaiky.Je zrejmá aj latentná kritika vtedajšieho režimu a neslobody slova. Absolutórium si zaslúžia snové pasáže a abstraktné výjavy, práca s kamerou, pričom najmä práca s čiernobielou kompozíciou je úchvatná. Nesmierne silný estetický zážitok podfarbuje orchestrálna , miestami až hymnická hudba, ktorá vyvoláva zimomriavky. Pri pozeraní Zrkadla som prešiel širokou paletou pocitov (myslím že tento film je najmä a predovšetkým o pocitoch), od radosti až po depresívno-melancholické stavy. Tarkovsky využíva farby, jas, zrnité a nekvalitné zábery, aby sa všetko vrátilo späť...Písať o tomto filme (vlastne o všetkých dielach A.T.) je zbytočné, treba vidieť a prežiť si to, každý si vytvorí vlastný názor. Tarkovský bol mimoriadny Umelec a ja len krútim hlavou nad jeho genialitou!!!!! (17.11.2006)

Další dílo Tarkovského, další nepochopení a další naprosto jedinečný filmový zážitek (jsem tak ráda, že jsem tento film poprvé viděla v kině). Nebudu předstírat, pochopila jsem z tohoto filmu opravdu málo. Jenže na dojmu z filmu mi to vůbec neubralo. Překrásné obrazy plné symbolů a jinotajů doprovázené mým milovaným Johannem Sebastianem Bachem mě doslova zhypnotizovaly, ani na chvíli jsem se nenudila jen jsem se zatajeným dechem pozorovala všechnu tu krásu a stále nemohla uvěřit. Když se spojí tvorba takovýchto dvou velikánů (Bacha a Tarkovského) nemůže vzniknout (pro mě) nic jiného než skvost na který se nezapomíná. Určitě se budu muset podívat na film vícekrát. Snad mu potom budu ještě více otevřená a pochopím zas nějaký ten střípek z filozofie, kterou mi Tarkovskij nabízí. (02.03.2007)

Tenhle film je moje srdeční záležitost, těžko se to objektivně vysvětluje, protože spousta lidí ho nijak výjimečným nebo zajímavým neshledává. Poprvé jsem ho viděl někdy v polovině devadesátých let ve filmovém klubu Golem v pražském Paláci kultury. Bylo tam tenkrát vyprodáno a uvaděčka nechala asi deset nešťastníků, na které se nedostalo místa (včetně mě), sledovat film v sedě či v leže na zemi mimo prostor se sedadly, to už by se dneska v Praze asi nestalo. Film na mě zapůsobil příjemně jako morfium, šel jsem pak pěšky domů noční Prahou přes Nuselský most a věděl jsem, že jsem byl ten večer svědkem něčeho významného. Viděl jsem ho pak ještě mnohokrát, spolu s jinými Tarkovského filmy, a pokaždé to byl hluboce niterný zážitek, bylo mi to něčím ohromně blízké, oslovovalo mě to, promlouvalo to přímo ke mně... Já vím že to zní hrozně, sám nesnáším patetické kecy, ale tak to prostě je. Všechny obrazy ve filmu mají vztah k Tarkovského vzpomínkám, k jeho dětství a dospívání, jak jsem později zjistil při četbě jeho deníků. Ale na Zerkalo se dá koukat i "jen" jako na filmovou báseň, uklidňující a meditativní. A ta překrásná barokní hudba! Hlavně skladba od Purcella mi zní často hlavou, je nadpozemská. Dlouho mi trvalo, než jsem zjistil její název. Možná teď tedy někomu usnadním práci - je to 25.píseň s názvem "They tell us that you mighty powers above" z Purcellovy barokní opery The Indian Queen, ovšem v aranžmá Bath Festival Orchestra pod taktovkou Yehudi Menuhina (červenec 1965). https://www.youtube.com/watch?v=JRKZh6RNgCc (25.02.2013)