Jsem nesmělý, ale léčím se

" Héééééj hoooou, vezmu talíř, meju talíř, hodím talíř, chytnu talíř, otřu talíř a šoupnu talíř...Hééééj hoooou, vezmu talíř, meju talíř...." " A tuhle hru znáte? Umývám dveře, utírám dveře, vypadnu dveřmi!! " Jednoznačně nejlepší film s Pierrem Richardem, který vznikl i v jeho režii. Absurdní, bláznivý a šílený. (26.11.2017)

Příjemná podívaná s jak jinak než šťastným koncem o tom, co je člověk všechno schopen udělat, aby získal svou lásku. Na trnité cestě navíc najde dobrého přítele, takže co víc si přát! Richard a Maccione se výborně doplňují a jejich návody na sílu pohledu nebo jak vyvést druhého z rovnováhy přímo lákají k vyzkoušení i v reálném životě. (08.02.2011)

Po shlédnutí několika filmů s Pierrem Richardem mám jasno, líbí se mi moc jeho filmy, kde účinkuje, ale o hodně méně pak filmy, které i režíruje. Potvrdilo se mi to u tohoto filmu, nebo u filmu Roztržitý. Na druhou stranu filmy režírované Francisem Veberem, jako Kopyto, Hračka, Otec a Otec, Uprchlíci nebo Velký blondýn s černou botou jsou úplně jiná kategorie a mají ode mě vždycky 5 hvězd. Tento film jsem protrpěla, chápu, že stydět se může každý a nápad, že na až nepřirozené stydlivosti postavím celý film je jistě zajímavý, ale pro mě otravný. Nedokážu se do hlavní postavy vcítit ani ji pochopit, jediné, co prožívám je lítost a vztek nad jeho neschopností. Navíc jeho objekt touhy, skleníková křehotinka bez chutě a vůně s povýšeným výrazem, jen tak bez zájmu proplouvá místnostmi a já tuplem nechápu, co je na ní tak úchvatného. Zkrátka láska je slepá. Stejně tak jsem jako dítě nechápala a nechápu dodnes Pata a Mata. Jejich neschopnost mě nebaví, ale irituje a podobně to mám i u tohoto filmu. Jediné co se povedlo byl nákup spodního prádla. A ještě jeden poznatek, jakkoliv se mi líbí hudba Vladimira Cosmy, tak i u těchto dvou filmů, Jsem nesmělý ... a Roztržitý mě vůbec nezaujala, na druhou stranu u těch ostatních, zejména u Hračky, mi přijde překrásná. (17.07.2022)

Řidička kamionu, kterou si Pierre stopnul byla lehce šílená. Ještě štěstí, že se včas dostal z jejích spárů. Jako myči nádobí mu to taky zrovna moc dobře nešlo. Ale pro lásku se musí trpět a snášet různá příkoří. On musel trpět hrozně, když byl tolik nesmělý. Měl spolehlivého učitele, který mu vždy dobře poradil. Sedět s nimi u stolu v restauraci bych nechtěla. Zřejmě bych se z nich asi zbláznila. Po strasti plné cestě se se svou milovanou ženou setkal, respektive, si ji s Aldem stopnul. Takže se dá říci, že se z nesmělosti vyléčil nebo ji spíš hodil úplně za hlavu. Aldo Maccione skvěle doplňoval Pierra Richarda. Richard opět ve své typické roli zmatkáře. Bez těch různých zmatků bychom ho ale jako komika neznali. Vždyť ho proslavily. (26.10.2009)

Vzpomínám, jak mě kdysi jeden kamarád coby čtrnáctiletého smrkáče v šusťáku vzal na mou první didžinu. Od osmi do deseti jsem sbíral odvahu, abych vůbec vešel dovnitř, do půlnoci jsem se obličejem ke zdi houpal do rytmu v rohu kulturního sálu, až jsem zhruba o půl jedné v odrazu okenní tabule uviděl holku. Na baru jsem si poručil lahváče, nechal si ho otevřít, rázným šustivým krokem jsem zákeřně zezadu přistoupil ke své oběti, poklepal ji na rameno a mužně skřípavým hlasem se jí optal "Dáš si? Je otevřený." Asi o deset roků starší slečna jen mrkla ke dveřím a o dva loky déle už jsem venku s nagelovaným plešatým vrátným probíral, kudy to budu mít nejblíž domů. Shodli jsme se na tom, že radši půjdu rychle, aby mě náhodou nedoběhnul a nenakopal mi prťku. Během následujících let jsem se na dívčí střední škole díky pravidelnému tréninku vyléčil, ale řeknu vám, že mně včera stejně bylo zvláštně, když jsem sledoval Pierra, kterak doslova hoří touhou... (04.01.2015)