Sny na neděli

Sny na neděli je velmi zdařile natočené filmové drama. Silnou stránkou jsou herecké výkony. Kamera krouží v pečlivě naaranžovaných obrazech a vyzařuje vznešenou a podmanivou symfonii ze svého středu do celkové lyrické atmosféry stísněnosti, strachu a naděje. Komunistickou ideologií se film naštěstí vůbec nezabývá a před očima se odtajňují vnitřní nejistoty i sny nedobrovolných souchotinářů. Kde jinde lze více toužit po životě a jeho krásách, když ne v zajetí vážné nemoci v odloučení společenského života. Hlavní ženskou postavou je začínající učitelka Jana Holečková (zajímavá Alena Vránová) ve své bezprostřední radosti, opatrné lásce v cudnosti a rozpačité stydlivosti. Hlavní mužskou postavou je student průmyslovky Jindra Valenta (dobrý Eduard Cupák) ve znuděné strnulosti a silném chtíči po nepřeberných životních radostech v čele s královskou perlou, jež nazývá se láska. Pocitová i tělesná. Ta chvějící svíravost je lékem i nebezpečným jedem zároveň. Nejsmutnější postavou příběhu je pacient Josef Tůma (dobrý Václav Lohniský) ve své nepolevující víře v uzdravení, blahodárné činorodosti i v touze po společnosti v osamělosti strachu z neodvratného konce. Z dalších rolí: otcovsky laskavý primář sanatoria (příjemný Martin Růžek), z uvěznění nemocnice prchající ženatý muž Franta Farták (sympatický Jiří Sovák), energický vypravěč a ochotník Voves (zajímavý Miloš Kopecký), či neurotický režisér ochotnického představení (Zdeněk Hodr). Ta výpověď beznaděje z přítomnosti kosící smrtky a spalující neutuchající žár obyčejného života je nejsilnější ve svých kontrastech obrazů, světel, stínů i počasí. Smrt, láska, radost a strach. Promarnit se nesmí žádná chvilka. (08.11.2016)

Teda oficiální text distributora, to je něco - zakuklená agitka, aby si lidi vážili socialistického zravotnictví. Kdo to ve filmu hledá, jistě to v něm najde, ale mně přijde název jednoznačný - Sny na neděli - kdy člověk sní o jiném životě, než jaký nabízí léčebna. Navíc film obsahuje poetiku všedního dne, která tak oživila českou a ruskou kinematografii konce 50. let. Na mě filmy této éry dýchají takovým životním elánem a vysokou profesionalitou provedení, že vždy žasnu. (21.07.2010)

Zajímavá kombinace příběhu a žánru. Co všechno je člověk schopen oběovat lásce. Někdy i život. Vhled do prostředí plicního sanatoria pokládám za výjimečný, stejně jako lidský přístup lékařů k pacientům (v roce 1959!). Melancholie romantické zápletky Cupáka a Vránové vytváří nádhernou konstelaci k tragédii umírajících. Vynikající Martin Růžek a Václav Lohniský. Zbytečně zapomenutý film, který osloví i dnes. (11.03.2012)

Citlivý psychologický snímek z prostředí plicního sanatoria, jehož osou je prohlubující se milostný vztah dvou mladých lidí, které nemoc vyřadila z běžného světa a uvrhla do svíravého mikrokosmu nevyplnitelných přání a tužeb. Jejich příběh je doplňován dramaty dalších pacientů, věrohodně psychologicky vykreslených (skvělí Lohniský, Sovák a Kopecký); případná úsměvnost či banálnost některých epizod až mrazí. Tísnivá nemocniční atmosféra je podána velmi účinně, na čemž má podíl i bohatě rozvinutý kontrast mezi ní a dočasnou (a tedy i bolestnou) svobodou, které milenci dosahují na nedělním výletě do Prahy. (07.11.2009)

Velmi sugestivní film. Jako bych se vrátila v čase, protože jsem v padesátých letech jako dítě absolvovala léčebnou kúru v podobné zotavovně. Výstižné svědectví o dobách dávno minulých, kdy tuberkulóza byla téměř nevyléčitelnou nemocí. Mnoho se tam toho nenamluví, ale o to výmluvnější jsou velmi civilní a přirozené herecké výkony. Skvěle je vystižena ponurá atmosféra léčebny a zvláštní přísný, ale lidský přístup lékařů k pacientům. (19.07.2012)